Ve filmu ani v divadle sice (až na výjimku) nehrál. Přesto se Holzmannovo originální pojetí scének natvrdlého chlapíka s kulatými brýlemi, šátkem u krku, kloboučkem a zpěvavě protáhlou intonací, kterému všechno dochází nezvykle dlouho, vrylo do paměti diváků.

Rodáka z Teplic, který strávil velkou část života v Litoměřicích, přitahovalo divadlo, svět cirkusů a klaunů už od dětství (jeho vzory byli Vlasta Burian a Voskovec s Werichem). Na přání otce, který chtěl mít ze svého syna úspěšného podnikatele, však vystudoval obchodní školu v Ústí nad Labem.

Dokonale vystavěné dialogy

Osudové pro něj bylo setkání s ústeckým konferenciérem Františkem Budínem, které vyústilo v dlouholetou spolupráci. V šedesátých letech pak Felix Holzmann přesídlil do Prahy, několik let vystupoval s orchestrem Karla Vlacha, ale i s Milanem Nedělou a Viktorem Maurerem. Scénky, v nichž se vyjadřoval k věcem, kterým zpravidla nerozuměl, měly u diváků stále větší úspěch. Jejich silnou stránkou byly dialogy, na nichž si Holzmann zakládal a které se vyznačovaly dokonalou stavbou a pointou. Jeho humor těžil z nečekaného uchopení významu slov a slovních spojení.

V roce 1968 vyjel bavič poprvé do někdejší NDR, kde spolupracoval se zpěvákem Jiřím Popperem, a stejné scénky jako doma uplatňoval i v němčině. Zlatá éra pro něj nastala v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se objevoval v pořadu Televarieté, vystupoval také v samostatném zájezdovém pořadu Yvetty Simonové a Milana Chladila. A kromě již zmíněných si zahrál i ve dvojici s Lubomírem Lipským, Miloslavem Šimkem, Karlem Gottem nebo Ivou Janžurovou.

Včera, dnes a zítra

„Felix Holzmann mě zaujal jako mimořádný klaun. Jeho styl humoru mě moc bavil a vůbec jsem nepomyslela na to, že bych s ním někdy mohla vystupovat. Věděla jsem, že si své partnery vybírá opatrně – víceméně mezi neherci, jako by se bál, aby nějaký snaživý herecký projev nenarušil jemnost jeho humoru,“ zavzpomínala na baviče Iva Janžurová, která s ním sehrála jednu z nejznámějších scének Včera, dnes a zítra (nově je součástí kompletu nahrávek Šprechty v plném počtu, který k připomínce komikova výročí vydal Supraphon).

Do jeho osobnosti nebylo podle herečky lehké proniknout, ani se o to nepokoušela. „Felix mi krátce vysvětlil, co mám a co nemám hrát, ale na co se ode mne konkrétně spoléhal, jsem přesně nevěděla. Takže pouhá radost. Jedna zkouška a šup před živé publikum a kamery. Když si mě pak vybral do druhé scénky, byla to známka, že byl spokojený s tou první. Hrát vedle něj mi přišlo snadné, jako partner vyzařoval svůdné vzdušné pokyny: následuj mě a nesnaž se vyniknout víc, než že budeš vědět, že jsme tu dva a hněteme jedno těsto. Bylo mi ctí obstát, vážila jsem si jeho jedinečnosti. Na třetí nabídku jsme už bohužel nenalezli společný čas,“ doplnila Janžurová.

Působení v Německu

Velkou ránou byla pro umělce smrt jeho první ženy Evy, která v roce 1970 spáchala sebevraždu. Po této události začal více působit v Německu, kde se seznámil se svou druhou ženou, zpěvačkou a konferenciérkou Barbarou „Bärbel“ Greifovou. Po sňatku s ní žil trvale v německém městě Chemnitz, ale do Česka se stále vracel a příležitostně vystupoval v televizi a v rozhlase.

Roku 1993 si zahrál v televizní komedii Deset malých běloušků. V roce 1997 vystoupil na rockovém festivalu v Trutnově a několik let před svou smrtí ještě působil s manželkou v angažmá na zaoceánském parníku. Když 13. září 2002 v Saské Kamenici zemřel, bylo mu jednaosmdesát let.

Na Holzmannův odkaz navázal herec David Šír, který jako jediný dostal od komikovy rodiny právo hrát jeho scénky v divadle. Naučil se je tak dokonale, že si někteří diváci myslí, že sledují skutečného Felixe Holzmanna. „Za naprosto nepřekonatelné považuji čistotu a poctivost jeho humoru. V životě na jevišti nepoužil sprosté slovo. Nedělal si srandu z politiků nebo cizích lidí, dělal si ji sám ze sebe,“ uvedl Šír v rozhovoru pro Deník. „Doufám, že mu děláme radost, že se za nás nestydí a že se snad někde nahoře i zasměje,“ dodal.