Vroce 1982 byl přinucen opustit totalitní Československo. V Mnichově pracoval jako zprávař a komentátor Radia Svobodná Evropa. Později se stal starostou Doubice na Šluknovsku.

„Já si myslím, že by se to mělo trestat. To je z mého pohledu něco jako popírání holocaustu. Ty oběti jsou pečlivě zdokumentované a rozhodně to nejsou oběti dopravních nehod. Možná někteří sovětští vojáci, ale ne českoslovenští občané,“ říká o nedávném výroku komunistického poslance komentátor Martin Schulz z Doubice, který v listopadu 1989 pracoval v mnichovské redakci Svobodné Evropy.

Jak jste prožíval 17. listopad?
Byl jsem tehdy v Mnichově na zprávách Svobodné Evropy. V tu chvíli jsem měl volno. V noci mi ale zavolali, že se něco děje v Praze, takže jsem jel do práce. Zprávy o událostech v Praze jsme vysílali ještě v noci ze 17. listopadu. Je tam samozřejmě taková divná kaňka, protože z Prahy přišla, jak se později ukázalo dezinformace, o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi na Národní třídě. To vydala agentura Reuters přímo z Prahy. Na Svobodné Evropě jsme měli takové pravidlo, že jsme nesměli uveřejnit zprávu, dokud nebyla potvrzena ze dvou respektovaných zdrojů. Takže jsme tuto informaci několik hodin podrželi. Než přišlo potvrzení z Hlasu Ameriky, což byl tehdy Ivan Medek ve Vídni, ke kterému se také tato zpráva dostala. On usoudil, že je důvěryhodná. Takže jsme to druhý den začali vysílat. Měli jsme také vyhrazenou místnost, kde jsme točili rozhovory s osobnostmi, které komentovaly vývoj v Československu. Takže to bylo skoro jako nyní, když se informace z Československa dostávaly do vysílání téměř v reálném čase.

Měli jste odezvy na zpravodajství z listopadových událostí od lidí z Československa?
Během listopadu přestali komunisté rušit Svobodnou Evropu. To bylo jedno ze znamení, že komunistický režim končí. To rádio mělo ohlas přes poštovní schránky po celou dobu svého vysílání, ale ne v takové míře jako v roce 1989. Po 17. listopadu to už bylo velmi intenzivní.

Je asi nepředstavitelné, že vám lidé mohli z Prahy z telefonní budky volat do Svobodné Evropy. Jak jste dostávali z Prahy informace?
V té době byla spousta lidí odhodlaných se vzepřít k režimu, že s námi komunikovali mnohem volněji než v dobách kruté normalizace. Měli jsme v Praze řadu zdrojů, světové agentury tam měly své dopisovatele. Byl tam Michael Žantovsky píšící pro Reuters, Ondřej Hejma z AP. Takže seriozní informace z Prahy šly. Kromě agentur také od našich dobrovolných přispěvatelů, které bylo samozřejmě nutné filtrovat. Ale jak se později ukázalo, rádio mělo svůj zdroj také přímo v ústředním výboru komunistické strany.

Jakých to bylo 30 let pro tuto zemi?
Před nedávnem jsem si přečetl průzkum, který dělala Paměť národa. Což je podle mne seriózní organizace, která nejspíše najala seriózní průzkumníky. Podle tohoto průzkumu každý tři a půltý Čech se domnívá, že za komunistů bylo lépe. To dokážu pochopit, protože lidé, kteří se sami o sebe nedokážou postarat. Za bolševika to bylo jednoduché. Člověk se narodil a pak se o něj postarali až do smrti. Nedařilo se mu moc dobře, nemohli volně cestovat, nemohli volně plivat na prezidenta. Ale měli zajištěné, že budou docházet do svého zaměstnání a budou držet hubu a krok. A stát se jim odmění za to, že nebudou obtěžovat. Zatímco ve svobodné společnosti se musí starat sami o sebe.

Neříkají výsledky průzkumu, že ti lidé vlastně ani o svobodu nestojí, protože je pro ně příliš namáhavá?
Říkat o třetině svých spoluobčanů, že jsou hloupí, je drzé a namyšlené prohlášení. Ale ono to z toho průzkumu vyplývá. Odpovídají tak lidé, kteří jsou nepříliš vzdělaní. Takže ani nepoberou všechno, co k demokracii patří. Nejsem si jistý, jestli vůbec vědí, jak funguje volební systém, jaké pravomoci má prezident, co jsou to morální a etické nepsané zákony nebo jak to chodí v běžných liberálních demokraciích. Kde když politik zalže, tak letí. Ne že se prolže až ke špičce exekutivní moci, nebo do čela státu. To jsou věci, u kterých voličům nedochází, že by se dít neměly. Pak je tu ještě druhá možnost. Těm lidem je to jedno. V takovém případě je tahle země odsouzena k zániku.

Jaká byla vaše cesta z Prahy do Šluknovského výběžku?
Protože mne Praha přestávala čím dál tím víc bavit a jezdil jsem čím dál víc do Doubice, přemluvil mne jeden pražský kolega, abych vstoupil do komunální politiky a posílili jsme pražské zastoupení v místním zastupitelstvu. Shodou okolností byl tento člověk v roce 2007 z funkce starosty odvolán a já zvolen. Mezitím Svobodná Evropa zanikla, protože usoudili na základě objektivních zpráv lidí, jako byl pan Langer a tahle parta, že už tu vládne hluboká demokracie a že už tu není třeba žádných cizáků, aby tu vysílali svobodné zprávy. Svobodka se pak přerodila v nejrůznější formy, které dodnes fungují.

Pokračoval jste i poté ve své práci pro rozhlas?
Nějakým způsobem jsem na to rezignoval. Protože řečeno volně se slavným americkým komentátorem Buch, novináři mají tendenci přeceňovat svůj vliv a působení na veřejnost. Stávají se hříčkami v rukách politiků. Politici si přivinou k sobě, mažou jim med kolem pusy, aby novinář hezky psal o nich a jejich plánech. Aby novinář po 30 letech zjistil, že sloužil zlu. Takže ať to nyní dělají mladší s větším entuziasmem. Já už nemám sílu neustále opakovat to samé. Všechny komentáře, které jsem napsal před patnácti lety. Tehdy jsem všem připadal jako šílenec a paranoidní osoba, která slyší trávu růst. Vzrůstající vliv komunistů? Chacha, ty jsi se zbláznil! Vzrůstající vliv STB? Chachacha, ty jsi se zbláznil! A tohle všechno tu nyní po třiceti letech máme. Vládne nám ANO, což není ani strana, to je sekta. Pak je tam SPD, což jsou lidé, kteří ničemu nerozumí a dostali se tam díky svým voličům, kteří absolvovali školu životu. Čili mají neznatelné vzdělání. Pak samozřejmě komunisti, kteří se tomu všemu smějí, protože to jsou smějící se bestie. Tahle situace mne velmi rmoutí.

Když se podíváte, kde dneska jsme, je to pro vás spokojenost, zklamání, nebo naplnění očekávání?
To se vracím k těm mým paranoidním komentářům z doby před patnácti lety. Předvídal jsem to. Ale ze svého malého pole působnosti jsem nechtěl, aby k tomu došlo. Pár hlasů ale nestačí. Navíc se novinářům nepodařilo vybudovat postavení tisíckrát zmiňovaných hlídacích psů demokracie. Politici, kteří mají nyní hlasovací většinu ve Sněmovně, tak i přesto, že schválili výroční zprávu České televize, což je poměrně pozitivní zpráva, zaměňují veřejné služby za státní média. Někdo by jim měl vysvětlit, že je mezi tím velký rozdíl. To, že novinář kritizuje politika, je jeho práce. Ne že si politik bude stěžovat, že si někdo dovolil kritizovat jeho činnost. Novináři jsou od toho, aby upozorňoval, když politik něco nedělá špatně. Jde přeci o to, aby to špatně nedělal. Ne že se nemá kritizovat.

Jak na vás působí výroky místopředsedy komunistů Stanislava Grospiče, který označil oběti okupace v roce 1968 za oběti dopravních nehod?
Já si myslím, že by se to mělo trestat. To je z mého pohledu něco jako popírání holocaustu. Ty oběti jsou pečlivě zdokumentované a rozhodně to nejsou oběti dopravních nehod. Možná někteří sovětští vojáci, ale ne českoslovenští občané.

Martin Schulz
• Je mu 65 let. V roce 1982 byl přinucen opustit totalitní Československo.
• V Mnichově později pracoval jako zprávař a komentátor Radia Svobodná Evropa. V tomto rádiu pracoval i po jeho přestěhování do Prahy.
• Později se stal starostou Doubice na Šluknovsku. Dnes provozuje se svou ženou Dominikou podnik Fabrika, vyhlášený svou atmosférou a koncerty.