Martin Schulz je starostou Doubice od dubna roku 2007. Jen málokdo na Děčínsku ale ví, že se v sedmdesátých a osmdesátých letech pohyboval v prostředí českého undergroundu. Po vystěhování z republiky v roce 1982 se stal spolupracovníkem (posléze i zaměstnancem, po přestěhování RSE do Prahy i jedním ze zástupců ředitele Pecháčka) československé (později „už jen“ české redakce Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Po listopadu 1989 byl moderátorem pořadů Sněží a Na hraně v České televizi. Čtenáři Děčínského Deníku ho znají jako pravidelného komentátora.

V roce 1982 jste odešel za otcem, který emigroval už v roce 1969, do Mnichova, do Svobodné Evropy. To byly v tehdejším Československu podmínky opravdu tak nesnesitelné? Vždyť mnozí členové disentu persekuci přestáli a do zahraničí neodešli? Zjistil jste někdy, kdo na Vás estébákům donášel?

Nemohu mluvit za nějakých patnáct miliónů tehdejších obyvatel ČSSR, plus několik set lidí aktivního disentu, ale pro mě se podmínky mého žití staly pomalu, ale jistě, tak ne snad přímo nesnesitelnými, ale naprosto bezvýchodnými, že jsem zvolil – po značném, dlouhém, nepříjemném a bolestném rozvažování – možnost, která mi byla nabízena. Požádal jsem o vystěhování – a světe, div se! – prakticky obratem jsem se stal „občanem neznámé státní příslušnosti, dočasně se zdržujícím na území ČSSR“ a mohl jsem s tímhle papírem vycestovat do Spolkové republiky Německo. Na jednu stranu jsem „v tom nebyl sám“, bylo takových vycestovatelů více, ale na stranu druhou, se mohu po zbytek života užírat pocitem, že jsem tak trochu zbabělec… Kdybych měl nějak ve stručnosti popsat tu nesnesitelnost, jež mě dovedla k odchodu z vlasti, tak to byla neustále se stupňující paranoia. Při výsleších jsem se od policistů neustále dozvídal takové podrobnosti z mého osobního života, že jsem po nějaké době nabyl dojmu, že všichni kolem mě, včetně mých nejbližších kamarádů, nutně musí být donašeči. Když to zkrátím, skutečnost byla trochu jiná a dost hnusnější. Jedním z nejvýkonnějších agentů StB byl, jak jsem se dozvěděl v lednu 1990, můj tehdejší tchán, otec mé ženy. Spoustu informací, které jsem považoval za průsaky od mých přátel, stihl fízlům dát on sám. Když mi to tehdy kamarádi, kteří se po Listopadu na Ministerstvu vnitra dostali k seznamům a materiálům agentů, sdělili, myslel jsem, že mě trefí šlak.

Pomohl Vám ve Svobodné Evropě fakt, že otec tu byl již dlouholetým zaměstnancem, nebo jste se musel vypracovat sám?

Svobodná Evropa měla interní politiku zaměstnanosti, která nijak nenadržovala rodinným příslušníkům – jinak řečeno nepěstovalo se tam zaměstnávání více rodinných příslušníků najednou. K práci mi tehdy pomohli Karel Kryl a Honza Měkota, kteří (kromě jiných redakčních povinností) měli své hudební pořady. Nějakou tu vysílací frekvenci mi „přepustili“ a tak jsem mohl začít cosi vysílat. Jako „freelance“, česky zhruba „volná noha“, jsem prošel řadou různých míst v Rádiu. Pracoval jsem v oddělení výzkumu a analýzy, moderoval jsem různé pořady (nejprve hlavně hudební, později i politické), nakonec jsem dostal regulérní místo v redakci zpráv a z ní pak přešel do vnitropolitické redakce.

Do vlasti jste se nevrátil hned po listopadu, ale až se Svobodnou Evropou v roce 1994. Máme tomu rozumět tak, že pokud by Američané nezrušili mnichovskou redakci českého vysílání, domů byste se nikdy nevrátil?

No, to opravdu nevím. Když jsem v sedmdesátých letech pracoval jako kulisák v pražském Divadle Na Vinohradech, hrála se tam hra „Car Fjodor“. Jedna postava tam říká: „Kdyby bába měla fousy, byl by to dědek…“ Takže neumím odpovědět na to, co by bylo kdyby. Moje rozhodnutí prostě v jistou chvíli bylo, že chci dělat rozhlasovou novinařinu, které jsem se v Mnichově naučil, a že ji holt budu dělat v Praze. Přesunutí českého vysílání do Prahy bylo výborné taktické rozhodnutí ředitele Pecháčka, které prodloužilo „život“ Svobodce o pěkných pár let. A že se Američané posléze rozhodli vysílání ukončit, neb tu – podle jejich názoru – nastalo svobodné demokratické prostředí, v němž už „mise svobodné a nekorumpovatelné novinařiny“ není zapotřebí, to nechám bez komentáře.

Ale vrátil jste se a začal pracovat jako zástupce ředitele Svobodné Evropy v Praze, moderoval jste pořady Sněží a Na hraně a najednou jste se zjevil, coby starosta Doubice. Vůbec mi tato funkce k Vašim předchozím životním peripetiím nesedí a proč zrovna Doubice?

Úplná náhoda to, samozřejmě, není. Do Doubice jsem začal jezdit s mým tehdejším spolužákem z gymnázia Jardou Prokopcem někdy počátkem sedmdesátých let. I přihodilo se mi to, co se o té vsi říká. Buď si ji rázem zamilujete, nebo už do ní nejedete. U mě nastal ten první případ. Jezdil jsem sem často a rád, před i po mé exilové epizodě, a když o třicet let později, v roce 2003, osud zamíchal kartami, stala se mi Doubice nejprve alternativním, později trvalým bydlištěm. A musím říct, že jsem se tomu osudu nijak zvlášť nebránil. Do tzv. politiky, jestli něco takového v Doubici existuje, jsem se dostal také tak trochu náhodou. Ale opět – situace se vyvinula tak, že z mé zpočátku letmé politické angažovanosti v místním zastupitelstvu vyplynulo nakonec i moje starostenství, či jak se tomu říká…

Pokud vím, poté, kdy jste odešel do Německa, měl jste namířeno do Spojených států studovat filmovou režii, ale kvůli holce jste tam nakonec nejel, přestože jste získal zelenou kartu, kterou jste i vrátil. To si museli úředníci, kteří Vám ji přidělili‚ ťukat na čelo. Láska k filmu Vám ale zřejmě zůstala, protože filmové databáze Vás uvádějí nejen jako moderátora výše zmíněných pořadů, ale i jako jejich scénáristu a režiséra a další dokonce i jako herce. Existuje něco jako současná, čerstvá, Vaše filmografie?

Ano, s tou „green card“ jsem asi jeden z nemnoha lidí, kteří ji v dějinách vrátili. Ano, imigrační úředníci si ťukali na čelo. Ano, možná jsem mohl teď dělat třetího asistenta někomu v Americe, ale ten osud asi se mnou měl jiné plány. Co se mého „herectví“ týče – objevil jsem se ve filmech Petra Zelenky „a jeho přátel“, jako ten „přítel“. Ovšem letos se mi dostalo té cti (jinak to neumím nazvat), že mě Jan Hřebejk pozval, abych v jeho nejnovějším filmu Kawasakiho růže, který bude mít premiéru 21. prosince, zaúčinkoval v roli televizního publicisty. Takže jsem toho mnoho hrát nemusel, za to jsem si užil pěkných pár chvil s nadanými a výbornými lidmi, kteří všichni (a často i najednou) odvádějí špičkově profesionální práci. Úplný balzám na duši.

Kdybyste se chtěl ptát sám sebe, co by Vás o Vás zajímalo?

Hm. Zeptal bych se sám sebe, proč často vypadám tak nasupeně? A odpověděl bych si: Protože mi tak narostl obličej. V podstatě jsem dost spokojený tvor…

Přeji Vám, ať Vám spokojenost vydrží a díky za rozhovor.