S Martinem Poštou jsme si popovídali o tom, co obnáší jeho práce, jaké překážky přináší i jaký to je pocit, když se něco opravdu povede. Rozhovor vznikl ještě před vypuknutím pandemie Covid-19 na území republiky.

Vystudoval jste práva. Jak se stalo, že jste se stal vedoucím kina?
Při studiu na gymnáziu jsem založil školní televizi ŠTOS, s níž jsme se účastnili různých soutěží. Když jsme pak vyrostli z kategorie školních televizí v době, kdy vznikal obor mediální a filmové výchovy, dostali jsme se k pořádání studentských filmových soutěží. V Děčíně se konalo celorepublikové kolo a já jsem se díky tomu dostal z role tvůrce do role pořadatele. Zároveň jsem byl v kontaktu s divadlem, například díky představení Malá mořská víla, s tehdejším ředitelem Petrem Michálkem a později jsem poznal i současného ředitele Jirku Trnku. Ten měl představu o větší autonomii kina v podobě organizační jednotky, a tak přišla nabídka na to, abych jej vedl. V té době jsem ještě ani neměl hotovou diplomovou práci a dokončoval prezenční studium, ale byla to nabídka, která se nedala odmítnout.

Martin Pošta (1986) se narodil v Děčíně, kde absolvoval místní Gymnázium a poté vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získal magisterský titul. Je svobodný, bezdětný. Od roku 2011 je vedoucím Kina Sněžník a hudebního klubu Le Garage Noir, 4. rokem předsedou představenstva Asociace provozovatelů kin, která sdružuje na 220 provozovatelů městských nebo soukromých kin. Člen České filmové komory. Hlavní organizátor akce Studenti sobě a Dne nejen pro seniory v rámci městských slavností. Od roku 2012 autor myšlenky a pořadatel letního kina na zámku. Spolu s Jiřím Holubcem je autorem pořadu Zpívání v Garáži. Od roku 2011 je už třetí volební období členem kulturní komise a od roku 2018 zastupitel Statutárního města Děčín.

K tomu všemu jste se stal předsedou představenstva Asociace provozovatelů kin…
Naše kino je členem asociace už dlouho, pravidelně jsem jezdil na sjezdy. Jednou za dva roky dochází k volbě předsedy a já jsem se rozhodl kandidovat a narušit jim trochu ten pragocentrismus. Můj projev i vzdělání je přesvědčilo, že bych je mohl dobře hájit a zastupovat, a tak momentálně funguji už ve druhém volebním mandátu a zvažuji i letos svou třetí kandidaturu.

Co je pracovní náplní takového postu?
Je toho hodně. Nejčastěji se řeší problémy, které zrovna na kinaře připadnou, hlavně legislativa. Když jsem nastupoval, jednou z prvních věcí, která se tenkrát řešila, byl registr smluv. Řešili jsme, jak k němu budou kina přistupovat, obzvlášť v okamžiku, kdy uzavírají licenci na dílo a nevědí, jaká bude jeho hodnota, protože diváci přijdou teprve třeba za měsíc. Takže to bylo dost problematické. Začal jsem tím, že jsme vytvořili metodiku, která se používá dodnes v celém oboru. Pak jsme zachraňovali letní kina a řešili jsme zákon o zdraví, hlukové limity a další, nebo jsme lobovali v poslanecké sněmovně kvůli autorskému zákonu.

Nedávno jste byl v Paříži na setkání UNIC, kde se sešli přední představitelé jednotlivých asociací z evropských zemí. Co se na setkání řešilo?
Reprezentoval jsem českou asociaci a řešili jsme výsledky roku 2019, co trápí jednotlivé země v roce 2020, jak se vyvíjí evropská legislativa, jestli je třeba za něco konzultovat, potkat se s europoslanci nebo s nějakým výborem. Bylo to velice zajímavé a všichni jsme měli velkou radost z toho, že rok 2019 byl pro kina úspěšný a mnohdy rekordní.

Ewa Farna zazpívala klientům děčínského domova se zvláštním režimem.
OBRAZEM: Ewa Farna zazpívala klientům děčínského domova

Objevil se nějaký společný problém, s nímž se potýkají zástupci kin ve více zemích?
Myslím, že všichni hledají vztah k způsobu distribuce filmového díla jakým způsobem a nakolik bude exkluzivní materiál, který jde do kin. Léta zpátky to vypadalo špatně, ale teď si kinaři uvědomují, že třeba jiné on-line VOD platformy pro ně nejsou hrozbou. Vzájemně se doplňují. Divák, který je ochoten zaplatit za kvalitní on-line obsah, je i platícím divákem kin.

Rektor UJEP Martin Balej je potěšený aktivitou studentů i pedagogů.
Studenti sami nabízejí pomoc. To mě nadchlo, říká rektor UJEP Martin Balej

Na přelomu roku 2018 / 2019, prošlo Kino Sněžník rozsáhlou modernizací. Jako jedno z prvních prošlo před deseti lety digitalizací a nyní už bylo zapotřebí techniku opět inovovat. Co všechno se měnilo?
Tím, že bylo naše kino jedním z prvních digitalizovaných, tak bylo také prvním, kde technika po deseti letech zastarala. Začali jsme výměnou plátna, které nebylo měněno ani s digitalizací před deseti lety. Opravili jsme také maskovací oponu, což je důležité zejména pro širokoúhlé formáty a pro efekt 3D. Dále jsme vyměnili projektor a měnili jsme také 3D systém. Dnes máme nejnovější technologii. K 3D projekcím nabízíme i brýle, které si mohou diváci zakoupit a pak je opakovaně do kina nosit z domova.

Když přejdeme přímo k filmům. Jak probíhá jejich výběr?
Je to tak, že dramaturgii mám zcela ve svých rukou. Snažím se, aby se dostalo na všechny věkové kategorie i žánry, protože beru v potaz fakt, že jsme příspěvkovou organizací s jedním sálem. To znamená, že se zde najdou i artové filmy či dokumenty a nejdeme tak primárně jen za masovou návštěvností a stále se snažíme udržet kulturní standard. Ale v prime-time od čtvrtka do neděle promítáme aktuální premiéry a novinky. Digitalizací se změnila situace natolik, že se nám daří získat hodně premiér i předpremiér. Daří se to i díky tomu, že má naše kino velice dobré jméno. Máme také něco, čemu říkáme alternativní program, kdy představení je určeno ještě pro diváky v místě konání. Jsou to například různé přenosy koncertů, operních představení z New Yorku, Bolšoj balet z Moskvy, cirkusy, divadlo a další. Když je program zajímavý a exkluzivní, rádi ho nabídneme i našim divákům. Loni jsme poprvé uspořádali i koncert Smyčců Pražského filmového orchestru s filmovou hudbou živě na pódiu přímo pod plátnem.

Do Děčína dorazilo po Labi jaro, 2014.
Z archivu Deníku: Takto vítali jaro na Děčínsku milovníci vody

Kino Sněžník loni odvysílalo speciální projekci filmu Bohemian Rhapsody jakožto jediné v České republice…
Ano. Mám velkou radost, že se nám podařilo ten disk s filmovou kopií z Londýna na základě schválení z Ameriky získat. O tom já jsem snil, protože tady u nás v klubu Le Garage Noir děláme s Jirkou Holubcem program zvaný Zpívání v Garáži, kdy se snažíme, aby naše publikum zpívalo a bavilo se. Když jsem zjistil, že tahle verze filmu existuje, tak začal hon na to ji do Děčína získat. Jsem za to velice rád, protože v Americe ji získalo asi jen několik set měst a v Evropě to byly jen metropole. Takže když jsem se pak díval na to, kde byla verze Sing-Along uvedena, bylo to nejblíž ve Vídni a Berlíně. V České republice jsme byli jediní. Jsem rád, že se mi podařilo distributora přesvědčit, že Děčín takovou metropolí je (smích). Lidé si to náramně užili. Ty závěrečné scény, kdy publikum vyprodaného sálu stálo a zpívalo, na ty se nezapomíná.

Loňský rok byl dle vaší nedávno vydané prezentace rekordním, co se týče návštěvnosti. Oproti roku 2018 se jednalo o 30% nárůst. Čemu připisujete takový úspěch?
Loni přišlo do kin v celé České republice nejvíce lidí od sezóny 1993 Pro nás to znamená, že kino rozhodně žije a funguje skvěle. Z asociace vím, že nárůst v České republice je oproti loňskému roku 12 %. Věřím, že u nás zaujal diváky program, který je různorodý a nejde jen po tom mainstreamu, ale i po alternativním programu. Děláme také představení přímo na pódiu kina (například Zdeněk Izer, Aleš Cibulka, Ladislav Zibura, výše zmíněný orchestr a další). No a věřím tomu, že lidé vnímají tu špičkovou techniku, která široko daleko není, a že si zážitky v kině opravdu vychutnávají. Co se týče konkrétních titulů, spoustu diváků přitáhly do kin Ženy v běhu nebo Bohemian Rhapsody i přes to, že se jedná o film z předloňského roku. Měli jsme rekord i v letním kině na nádvoří zámku, kam přišlo na Ženy v běhu přes 500 lidí. Vše duchu motta, které jsem si stanovil již při svém nástupu Kino Sněžník – víc než kino.

Trhy. Ilustrační foto.
Farmářské trhy se vracejí na sever. Chystají se i v Děčíně

Co považujete na své práci za nejtěžší?
Já zažívám sám v sobě velký „schizofrenický“ boj ve chvíli, kdy sestavuji program. V tu chvíli se ve mě pere manažer, co hledí na tržby a návštěvnost zároveň kinofil, co má rád svůj žánr a filmovou kvalitu. V Čechách lze díky digitalizaci získat v premiéře za rok zhruba 850 filmů, takže jednosálové kino nemá šanci odehrát všechno. Sledujeme návštěvnost a když je o nějaký film velký zájem, tak jej reprízujeme. Ale ne na úkor těch artových filmů, na kterých je sice menší návštěvnost, ale své místo v kině mají.

A co vy sám, chodíte někdy do svého kina na filmy?
Chodím, ale mám už problém, že si tolik nevychutnám projekci a místo toho hlídám – kdy zavřela uvaděčka dveře, kdy se zhaslo v sále, jaká tam byla teplota, jestli byl napomenut někdo, kdo rušil a podobně. Je to spíš kontrolní projekce, ale jsou i filmy z poslední doby, které jsem si maximálně vychutnal. Na kontrolní projekce se ale snažím chodit cíleně, protože při nich objevím pohledem diváka plno věcí, které hned druhý den začnu řešit z pozice manažera. Utvrdil jsem se v tom, že je dobré najít 2-3 filmy v měsíci, na které zajdu a udělám poznámky, co je třeba změnit – ať už je to velikost košů, východy, zábradlí, cokoliv…