Byl velkým miláčkem děčínského publika, za dva roky si dokázal podmanit basketbalový Děčín. Nejen svými výkony, ale také svou povahu, vstřícností a úsměvy. V další sezóně už se ale americký basketbalista Lamb Autrey na severu Čech neobjeví. Poslední sezónu ani nedohrál, od půlky března odletěl z Čech zpět do USA. Kde bude teď rozdávat basketbalovou radost? „Nevím, kde budu hrát. Ale bylo by super, kdyby to bylo v Česku. Trpělivě čekám, co mi Bůh naplánuje,“ přiznal silně věřící basketbalista v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Lambe, naposledy jste odehrál soutěžní zápas 11. března v dresu Děčína proti Pardubicím. Basket vám určitě chybí. Zásadní otázka. Budete v Děčíně pokračovat?
Basketbal mi strašlivě chybí. Jsem samozřejmě připraven se vrátit zpět a hrát. Jelikož jsou tělocvičny uzavřené, můžu hrát na venkovních hřištích, abych si udržoval výkonnost. A co se týká mého působení v Děčíně? Nebudu se vracet. Z Facebooku jsem se dozvěděl, že se příští sezónu chtějí ubírat jiným směrem a chtějí vybudovat tým z mladších hráčů. To je samozřejmě super a přeji jim to nejlepší. Dva roky, co jsem působil v Děčíně, jsem si nesmírně užil. Děkuji klubu a fanouškům za vše, co pro mne udělali. Všechny je miluji.

Lamb Autrey 

Narodil se v roce 1989 ve městě St. Stewart Georgia. Je silně věřícím člověkem. Doma má dvě děti. Krom Děčína hrál v Česku také za Jindřichův Hradec a Pardubice. Mezi jeho české basketbalové úspěchy patří stříbro KNBL 2019. Dále je vítězem Českého poháru 2016, třikrát si zahrál All-star game, vyhrál smečařsou soutěže. Jeho přezdívka? Lamb Chops. Je známý širokým repertoárem svých zápasových účesů, natáčí také krátká a vtipná videa pro portál TikTok.

Máte už představu, kde budete od nové sezóny hrát?
Nyní si nejsem jistý, kde budu hrát, ale samozřejmě by bylo úplně super, kdybych mohl nastávající sezónu hrát v Čechách.

Od poloviny března už jste doma v USA. Můžete prozradit, co vlastně teď děláte?
Hlavně si užívám čas s mými dětmi a rodinou. Obvykle na ně tolik času nemívám, protože jsem v USA vždy pouze dva měsíce v roce. Takže mít více času s nimi je super. Také hraji basket a posiluji, abych se udržel ve formě. Od pondělí do pátku pracuji v obchodě. Makám ve skladu a nosím těžké krabice, čímž se také udržuji ve formě.

Kromě pandemie koronaviru se USA vypořádávají s další složitou situací. Ve vaší zemi probíhají velké protesty kvůli usmrcení í George Floyda policisty. Jak to všechno vnímáte?
To, co se tady v USA děje, tedy rasismus a úmrtí černochů, je opravdu smutnéa velmi znepokojivé. S tímto problémem se my, černoši, potýkáme už mnoho dekád. Je smutné, že tolik let je stále problém barva kůže. Amerika by měla být místo, které mohu nazývat domovem a také se tu cítit bezpečně. Nyní je to bohužel úplně opačně.

Zapojil jste se aktivně do probíhajících protestů?
V půlce června jsem se účastnil demonstrace a bylo skvělé vidět, že lidé různých barev a národnosti se spojili, aby demonstrovali za stejnou věc, a to jsou práva černochů. Je rok 2020 a my se cítíme tím vším už opravdu unaveni. Je smutné, že jsou nepokoje, protože lidé ztrácí svůj život. Já osobně věřím, že se věci změní mírumilovnou cestou. Stále nemohu pochopit, proč je pro mnoho lidí tak těžké mít prostě rád ostatní lidi. Nezáleží na barvě kůže, národnosti, jazyku… Svět by měl být místo, kde se lidé milují a respektují.

Setkal jste se v Čechách s projevy rasismu?
Špatné zkušenosti s rasismem v Čechách nemám. Lidé mě vítali s otevřenou náručí, zvali na večeře, ptali, se, zda jsem v pohodě, když jsem tak daleko od své rodiny. Cítil jsem se tu vždy dobře. Lidé mne měli rádi ne díky mým basketbalovým schopnostem, ale pro to, jaký jsem člověk. A to je ten důvod, proč mám Českou republiku tak rád a mám vytetovaného českého lva na zádech.

Pojďme zpátky k basketbalu. Jakým způsobem jste si k němu našel cestu?
Upřímně věřím tomu, že vlohy pro basketbal jsem dostal od samotného Boha. Když jsem vyrůstal, neustále jsem pozoroval svého otce a staršího bratra, jak hrají. Ve čtyřech letech jsem definitivně propadl lásce k basketbalu. Vše co umím mne naučil bratr, který mne aktuálně také trénuje.

Čtenáře jistě zajímá příběh, jak jste se vůbec dostal k nám do Česka?
Příběh, jak jsem se dostal do České republiky, je celkem bláznivý. Prvně jsem podepsal smlouvu se slovenským týmem Iskra Svit. Na začátku sezóny jsem si na tréninku ošklivě zranil kotník. Doktor řekl, že budu mimo hru dva týdny, trenér byl naštvaný, protože chtěl, abych hrál. Jelikož nechtěl čekat na mé uzdravení, tak mne propustil.

Tak to pro vás evropské angažmá nezačalo zrovna dobře. Jak to bylo dál?
Přestože jsem byl z týmu odvolán, tak jsem je požádal, jestli bych s nimi mohl posilovat, než se uzdravím. Doufal jsem, že se ozve další tým a nebudu se muset vracet do USA. Asi po týdnu pořádal Svit turnaj, kam přijel hrát i Jindřichův Hradec. Líbil se mi jejich styl hry, tak jsem se zeptal agenta, jestli nepotřebují hráče. Bohužel v té době měli seznam hráčů naplněn. Nemohl jsem je však pustit z hlavy a řekl jsem agentovi, že za ně budu hrát.

Vaše trpělivost a snaha se vyplatila, že?
Asi za dva dny mi volal agent, že jejich hráč Brison White si poranil ruku a že potřebují velmi urgentně náhradu na příští zápas. Nebyl jsem stále fit, ale souhlasil. Každý večer po tréninku Iskry jsem posiloval a cvičil, abych svůj kotník připravil na zápas. V sobotu ráno jsme s agentem jeli šest hodin do Jindřichova Hradce na turnaj. Do začátku turnaje zbývaly tři hodiny a trenér Karel mě požádal, abych nechodil spát, ale dal mi k prostudování knihu o taktice jejich hry. Modlil jsem se k Bohu, aby mi vyléčil kotník a já mohl hrát skvěle, abych dostal smlouvu, což byla moje poslední šance. Kdyby to v Jindřichově Hradci nevyšlo musel bych se vrátit domů. Nakonec jsem byl vyhlášen jako nejužitečnější hráč turnaje (cena MVP) a později jako nejužitečnější hráč sezóny v české lize. Takže to bylo jako jízda na horské dráze a zároveň obrovské požehnání, že se stala Česká republika pro mne novým domovem.

Dobré jméno jste si také udělal v dresu Pardubic.
V Pardubicích jsem zažil skvělé časy, strávil jsem tu dva úžasné roky.

Česko má jiné zvyky a obyčeje. Byla pro vás adaptace hodně těžká?
Docela těžké pro mne bylo zvyknout si na určité detaily. Třeba to, že si člověk musí svůj nákup uklidit sám do tašky. V tomhle jsme my, Američané, docela zkažení. (smích) Vaše obchody zavírají celkem brzy, býval jsem zvyklý, že jsou obchody otevřené nonstop. Když jsem si předem nenaplánoval nákup, tak jsem zůstal hladový. Ale poznávání nové kultury, učení se zvykům bylo pro mě jako pozitivní doping. Měl jsem velké štěstí, že jsem měl kolem sebe lidi, kteří mi velmi pomohli a přijali mě jako součást jejich rodiny. Nikdy jsem se tu necítil osamocen.

Hrál jste také ve Finsku, posléze dokonce v Maďarsku. To ovšem nebylo moc šťastné období, viďte?
Věřím, že bych byl úspěšný, kdybych nehrál pod trenéry, kteří chtěli změnit můj styl hry. Chtěli ze mne udělat střelce, místo aby využili mé všestrannosti. Proto bylo celkem těžké najít společnou řeč. Dostal jsem se až do bodu, kdy mi hra nepřinášela radost, byl jsem na hřišti pouze jako robot. Čeští trenéři mi vždy věřili a na hřišti mi dávali svobodu, proto jsem byl v české lize úspěšný.

Netajíte se tím, že jste silně věřícím člověkem. Jak jste si našel cestu k Bohu?
Být věřící hraje v mém životě velkou roli, upřímně tu největší. Nebýt Boha nejsem to prostě já. Vyrostl jsem v silně věřící rodině a moji rodiče mi vždy říkali, ať věřím ve vše, co dělám. Ať už je to na hřišti nebo mimo něj. Nikdy nebudu dokonalý, ale vždy se budu snažit konat dobro.

Na tohle téma byste mohl mluvit asi hodně dlouho.
Chlape, dokážu mluvit o Bohu hodiny a hodiny. (smích) Vždy jsem říkal lidem, že do České republiky mne přivedl Bůh. Ještě než vypukla pandemie koronaviru, tak jsem pořádal každý týden u sebe doma v Děčíně studia výkladu Bible a to bylo vážně úžasné. Někteří dokonce zasvětili svůj život Kristu. Upřímně to je naše poslání věřících, šířit lásku Ježíše Krista.

Jste velmi aktivní na sociálních sítích, například natáčíte krátká videa na portál TikTok, proč?
Už jako malý kluk jsem rád rozesmával lidi ve svém okolí, teď si to opět užívám. Sociální sítě mi dávají možnost, aby mne lidé poznali i z jiné stránky. Aby věděli, že nehraji jenom basketbal. Videa na TikTok jsem začal natáčet, protože mne o to žádali fanoušci. Mám hodně sledujících. Někdo by si mohl myslet, že díky videím poodhaluji svůj život i mimo basketbalové hřiště, ale dělám to hlavně proto, abych pobavil lidi.