Jak dlouho učíte na Základní umělecké škole v Děčíně?
Na ZUŠ učím dlouho, téměř 30 let. Nastoupila jsem už v osmnácti letech, hned po absolvování konzervatoře v Teplicích jsem šla učit. K tomu jsem však měla ještě další zaměstnání. Pracovala jsem na několika základních školách, ve výchovném ústavu a v různých dalších zařízeních, kde chtěli muziku. Věnovala jsem se například muzikoterapii či artterapii, ale výuka houslí byla vždycky hlavní a výchozí.

Máte povědomí o tom, kolik dětí prošlo za ty roky vašima rukama?

To nespočítám, protože některé děti vydržely chodit hrát dva roky, některé deset let a celkově se to hodně střídalo. Když to zkusím odhadnout, tak jich mohlo být tak 200, možná 300? Nevím, každý rok v ZUŠ mám úvazek na 23 hodin, ale mnoho dětí zůstává stejných. Často se mi ale stává, že jdu po ulici a proti mně jdou ty moje děti, ale už velké a zdraví mě. Jenže já je mnohdy nepoznávám, a tak se mi musí samy připomínat. Jednoduše řečeno, těch dětí bylo opravdu hodně (smích).

A jsou mezi nimi některé, které se vám naopak vryly do paměti a ráda na ně vzpomínáte?
Pamatuji si většinou ty, které byly výkonné, úspěšné a chtěly hrát. Ne vždycky to bylo tak, že to dítě přišlo ke mně do třídy, aby se naučilo hrát, ale spíše proto, že to chtěli jeho rodiče. A proto vzpomínám hlavně na ty, kteří se opravdu chtěli něco naučit, nevadilo jim například jít hrát do kostela v zimě, když tam bylo -5 stupňů a pak to dotáhli třeba až na konzervatoř. U některých už bych si možná nevzpomněla na jméno, ale když je potkám na ulici, určitě je poznám. Myslím, že jich bude tak kolem dvaceti a dnes už jsou všichni dospělí.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Děčínsko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase ve středu.