Knihkupkyně Hana Andrášová: Vím, co čte děda, tatínek i vnuk

15. 1. 2019

Děčín /ROZHOVOR/ – Po téměř půl století mezi knížkami se Hana Andrášová rozhodla odejít do penze a tím končí i poslední místní nezávislé knihkupectví ve městě. Děčínské knihkupectví přebírá jeden z velkých distributorů knih.

Hana Andrášová. | Foto: Deník / Alexandr Vanžura

Jak dlouho se věnujete knížkám?
Letos je to 48 let. Absolvovala jsem knihkupeckou školu v Luhačovicích. Po dokončení školy jsem již věděla, že budu mít místo v národním podniku Kniha. Měla jsem praxi u pana Malého v knize na Prokopa Holého. Tehdy nás tam pracovalo dvanáct. Byl tam vedoucí, zástupce, fakturantka, účetní, balička, knihkupci. Když skončil v roce 1992 národní podnik Kniha, tak jsme jako sdružení podnikatelů převzali knihkupectví na ulici Prokopa Holého. Tam jsme byli až do roku 2004, kdy kolega odešel do důchodu. Tehdy jsem se přesunula na roh Tržní ulice a Prokopa Holého, kde jsem založila Děčínské knihkupectví.

FOTO, VIDEO: Ve Hřensku spadl patnáctitunový kámen. Skončil v korytě potoka

Co se na knihkupecké škole učilo?
Učili jsme se hlavně literaturu, ta byla rozdělena na světovou, českou a dětskou nebo vědeckou litaraturu. Ale také filosofii nebo ekonomii. Kromě toho byla škola zaměřená také na všeobecné znalosti, aby absolvent školy uměl poradit a našel v té směsi knih tu pravou. Musíte mít i přehled v historii. Škola je ale jen základ, na kterém můžete stavět v praxi. Zajímavé bylo, že jsme neměli ruštinu, ale němčinu.

Proč jste se na takovou školu vydala?
Moje babička vedla v jižních Čechách v malé vesnici obecní knihovnu. Když jsem tam jezdila na prázdniny a nebylo zrovna hezké počasí, měla jsem o zábavu díky knížkám vystaráno. U nás doma se vždycky hodně četlo. Můj táta byl z Hronova. Takže jsme museli přečíst všechno od Jiráska a Boženy Němcové. U nás nebyly Vánoce bez toho, abychom nedostávali knížky. Táta se znal s paní Kardovou z knihkupectví v pravobřežní části Děčína a ta mu řekla, jestli bych nechtěla na knihkupeckou školu v Luhačovicích.

Varnsdorf plánuje poslat peníze do oprav vyhlídky i Červeného kostela

Každý si asi pamatuje na knižní čtvrtky. Jaké byly z pohledu knihkupce?
Tehdy byly fronty až před obchod, to je dnes sen každého knihkupce a obchodníka. V knihkupectví jsme měli stojánek, kde bylo každý čtvrtek dvacet novinek. Čtenáři tak viděli, co vychází. Moc toho ale nevycházelo. Byl zákaz anglo-americké literatury, nesměli vycházet někteří čeští autoři. V 70. letech to trošku polevilo, vydávala se Betty MacDonaldová, tak zvaná severočeská škola jako je Švejda, Novotný nebo Páral. Ale to zase rychle skončilo. Při knižních čtvrtcích jsme museli vše, co bylo nedostatkové a to bylo vše, co za něco stálo, rozdělovat na dvě části. Tak, aby se dostalo na lidi chodící na ranní i odpolední směnu. Když jsme šli ráno do práce, tak na nás známí zoufale koukali, jestli se na ně dostane. Fronty se tehdy stály na úplně všechno, i na obyčejné kuchařky.

Jak moc se proměnil knižní trh po roce 1990?
První roky to byl ohromný boom, byl obrovský hlad po knížkách. Začal vycházet Hrabal, Škvorecký, americké romány, foglarovky. Prostě všechno, co dříve nebylo. Takové knížky jsme prodávali po stovkách, tehdy byly ceny ještě dobré. Později přišel trochu útlum. Začala dorůstat další generace a objevily se počítače. Ti starší měli už plné knihovny, navíc jak chodili do důchodu, tak se často stěhovali do menších bytů, kde neměli tolik místa na knihovny.