V poslední době jsem cítila, že energie, kterou do lorety dávám, je moc velká a že si bere víc, než kolik mohu dát. Ještě doděláváme letošní dotace, takže to úplné odstřižení ještě nějakou chvilku potrvá,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Děčínsko Klára Mágrová, která dokázala rumburskou loretu dostat do širšího povědomí lid.

V loretě jste působila třináct let. Jakých to bylo třináct?

Nebylo to jenom v loretě, protože jsem působila jako zaměstnanec Litoměřického biskupství a měla jsem na starosti shánění financí pro několik farností u nás na severu. A mimo jiné i pro loretu, která byla nejvíce vidět. Ale nebylo to to jediné. Třináct let? Pro mne je to také hrozně dlouhá doba. Tehdy jsem byla ještě na mateřské a přišla jsem tam jen na pár hodin. Nakonec z toho byl celý úvazek. Bylo to hodně let, během kterých jsem se hodně naučila. Měla jsem s touto prací už nějaké zkušenosti, ale tady jsem se ještě víc dostala k památkám a jejich propagaci.

Spousta lidí dává mezi vás a loretu rovnítko. Bylo těžké ji po takové době opustit?

V poslední době jsem cítila, že energie, kterou do ní dávám, je moc velká a že si bere víc, než kolik mohu dát. Ještě doděláváme letošní dotace, takže to úplně odstřižení ještě nějakou chvilku potrvá. Bude to ale pro mne náročné. Jsem z Rumburku, bydlím kousek od lorety. Doufám, že energie, kterou jsme do lorety dali, přetrvá a ten objekt bude dál fungovat. Místní farnost jsem na můj odchod připravovala od května.

Kam budete nyní upírat svou energii?

Učím na částečný úvazek na gymnáziu ve Varnsdorfu dějepis. Budu pomáhat také manželovi, který se zabývá dotačním poradenstvím. Zbytek zatím nechávám volný, protože si nyní potřebuji hlavně odpočinout. Ten konec byl hodně náročný, protože jsme měli spoustu akcí.

Je něco, na co jste pyšná, že se vám povedlo?

Kromě toho, že se podařilo udržet stálé akce, otevřít loretánskou galerii, je to to, že se podařilo do Rumburku přivést jiné kulturní formy. Loni jsme měli videomapping, letos divadlo o loretě v loretě. A možná i to, že lidé začali vnímat sakrální památky jinak, že si jich začali všímat. Že to jsou stavby na které mohou být pyšní.

Je naopak něco, co vás mrzí, že se nepodařilo dotáhnout?

Práce, kterou jsem v loretě dělala, není práce, která by měla konce. Žádalo se o peníze, mezitím se dělali projekty, vyúčtovávalo se to staré. Je to nepřetržitý koloběh. Možná cítím, že přestože jsem se o to hodně snažila, tak si nejsem jistá, jestli se mi podařilo přilákat místní.

Loreta není jen samotná kaple, ale celý areál kláštera. Jak moc významnou památkou je?

V našem okrese patří rozhodně k těm top objektům. Je to objekt, který zahrnuje klášter, loretánskou kapli, klášterní zahradu. Je to jedna z nejvýznamnějších památek u nás. Byla zařazena na indikativní seznam národních kulturních památek. Architektonicky i historicky je celý areál velmi významný.

V bývalé klášterní zahradě je dnes Park Rumburské vzpoury. Neuvažovalo se o tom, že se dá bývalé zahradě důstojnější podoba?

To je ve vlastnictví města Rumburk. Připravoval se projekt, protože město uvažovalo o tom, že zrevitalizuje všechny parky. V jaké je to fázi nyní, nevím. Všichni ale víme, jak je na tom Rumburk nyní ekonomicky. Současná podoba je ale velmi nedůstojná. Zahrady byly jen zpřístupněné, ale žádné zásadnější úpravy se tak neuskutečnily. Jedna část, která je zarostlá stromy, je jen doklad toho, jak tam ve 40. a 50. letech vyrostly nálety, které se nyní jen udržují. Ve skutečnosti by tam ale v téhle podobě být neměly. Víc se udržuje ta přední část směrem k ulici, ta vypadá důstojně.

Kromě práce přímo v loretě jste napsala také knihy o loretě.

Měli jsme publikaci od Natálie Belisové, ale cítili jsme, že potřebujeme i cizojazyčné varianty. Vyšlo jich několik, inspirovali jsme se pro ně v zahraničí. Měli jsme spoustu informací díky průzkumu Natálie Belisové, s dalšími informacemi přišli badatelé z Německa, kteří se hodně věnovali architektu Johannu Lucasi Hildebrandtovi (stavitel rumburské lorety pozn.red.). Plno informací se podařilo získat i ke kapucínům. Částečně se jednalo o informace z českých archivů, částečně ze zahraničí, například z Lichtenštejnského archivu ve Vídni.

Ročně do lorety přijde přibližně 16 tisíc návštěvníků. Odkud k vám jezdí nejvíce?

Každý rok přijedou lidé doslova ze všech kontinentů. Podle naší statistiky máme dvacet až třicet procent návštěvníků z Německa, což je hodně vysoké číslo. Určitě pomohlo zprovoznění Dráhy národního parku, protože Rumburk získal pohodlné spojení na Drážďany. Přijíždí také hodně Slováci, Poláci. Pořád ale jasně převažují Češi.

Dnes je loreta nejnavštěvovanější sakrální památkou široko daleko. Jak tomu bylo tehdy, kdy nebyla v úplně dobrém technickém stavu?

Už tehdy se přibližně deset let opravovala, chodilo do ní přibližně tři a půl tisíce návštěvníků ročně. To bylo takové mezidobí, kdy město opustilo informační středisko, které zde fungovalo. Nebyla tam ještě stálá služba. Tu jsme znovu zavedli, stejně jako stálé průvodce. Začala jsem shánět peníze na další pokračující obnovu, ale ukázalo se, že není možné loretu jen opravit, ale je potřeba do ní vrátit i život. Připravili jsme několik úspěšných akcí, jako byla Loretánská noc, pokračovalo se v Loretánských slavnostech. Měly to být původně jednorázové akce, ale rozjely se natolik, že pokračují dodnes.

Jak je těžké v Sudetech, se vším, co k nim patří, vysvětlit lidem význam sakrálních památek a vzbudit v nich zájem?

Snažili jsme se o to celých třináct let a je to neuvěřitelně těžké. Je to téma, které je mi hodně blízké a hodně navštěvuji památky. Ale tady na severu je to obrovsky náročné. Mám pocit, že ta energie, kterou jsme museli vynaložit, byla mnohem větší, než ta, která se vynakládá na propagaci hradů a zámků. I hodně místních dodnes netuší, co je to za objekt. Bojí se jej navštívit, protože když se řekne sakrální památka, je to pro ně něco těžko uchopitelného. Na druhou stranu jsme měli úžasné reakce od německých návštěvníků a obecně od návštěvníků z ciziny, protože k tomu mají blíž.

Loreta nejvíce vyčnívá. Ale celý výběžek je posetý drobnými sakrálními památkami. Jak se je daří obnovovat?

Vzešlo to z lorety, ale je s tím spojená propagace dalších kaplí a poutních míst. Nyní ještě budeme na podzim vydávat aktualizovanou brožuru o křížových cestách. Cítím, že se z této brožury lidé dozvěděli o křížových cestách a mají k nim blízko. Plno lidí podle této brožury začalo chodit po kraji a postupně jednotlivé cesty navštěvovat. Podařilo se nám mezi lidi také dostat téma betlémů. Lidé najednou viděli, že mají ve svých obcích betlémy a začali za nimi chodit. Takže se tyto aktivity trochu přelily i mimo loretu.

Sudety na mnohé působí jako duchovně prázdný region, je to tak opravdu?

Navenek to tak možná působí. Ale pochopila jsem, že ve skutečnosti to tak není. Kostely jsou sice zavřené a lidé se do nich nedostanou, ale na druhou stranu ve většině z nich jsou pravidelně mše. Z církevního pohledu jsou kostely živé a plní svou úlohu. Ale je pravda, že pokud by byly volně přístupné, lidé by s nimi byli pravděpodobně více spjati. V posledních letech je ale znát, že si svých památek váží i obce, které postupně opravují křížové cesty nebo křížky.

Klára MÁGROVÁ
• Klára Mágrová (46) historička, 13 let pracovala jako projektová manažerka rumburské farnosti
• Kromě jiného měla na starosti unikátní loretu. Tu dokázala dostat do širšího povědomí a nalákat do ní návštěvníky. Těch loni přišlo přibližně 16 tisíc, což je více než kolik přijde na mnohé zámky.
• Letos se rozhodla jako projektová manažerka skončit a začala učit na varnsdorfském gymnáziu dějepis.