Zažily z první ruky průjezd dvojích okupačních vojsk, osvobození i několik ničivých povodní na Labi, denně kolem nich projedou stovky osobních i nákladních vlaků. Přesto už nejméně 100 let ukazují na pohraničním nádraží v Dolním Žlebu na Děčínsku krásné lité hodiny přesný čas. Jsou jediné svého druhu v Česku. Nikde jinde totiž nemají časomíru s hodinovým strojkem, který je potřeba pravidelně ručně natahovat. Správa železnic je nechala zrenovovat v rámci rekonstrukce dolnožlebského nádraží. Trať z Děčína na Drážďany, na které Dolní Žleb leží, si letos připomíná 170 let své existence.

Atypické nosové hodiny jsou symbolem nádraží v Dolním Žlebu. Svou přezdívku si vysloužily zásluhou svého šípovitého tvaru, který umožňuje pohodlně číst čas z kteréhokoliv místa perónu. „Sloužím na tomto nádraží 25 let a neumím si jej bez hodin představit. Ten rok, kdy byly v opravě, to tu bylo takové zvláštní, neúplné. S nimi je to veselejší a hezčí,“ říká v hluku projíždějícího vlaku dolnožlebský výpravčí Roman Neužil.

Oprava hodin vyšla na přibližně 100 tisíc korun. Zatímco samotný hodinový strojek ukrytý v čekárně pro cestující byl poměrně zachovalý a stačily mu drobnější zásahy, venkovní konstrukce hodin potřebovala rozsáhlejší renovaci. Projevilo se na ní to, že se na samotných hodinách dlouhé desítky let nedělal žádný zásah.

Hodiny vyrobila kolem roku 1875 firma z německé strany Krušných hor nedaleko Plavna, do Dolního Žlebu se pravděpodobně dostaly před první světovou válkou. „Když jsme dělali opravu budovy, nemohli jsme na takový detail zapomenout. Obzvlášť, když jsou ty hodiny poměrně známé. I když je pravda, že jsme netušili, jaký unikát na nádraží máme, to se zjistilo až po zapojení odborníků,“ vysvětluje oblastní ředitel Správy železnic Martin Kašpar. Obrátil se proto na děčínské oblastní muzeum se žádostí o pomoc při záchraně symbolu posledního českého nádraží, které cestující vidí při své cestě do Drážďan.

Restaurátory při renovaci hodin čekala mravenčí práce. Bylo potřeba je rozebrat do poslední součástky, každou z nich zrestaurovat, případně vyrobit nové a ty zkorodované nahradit. S opravou pracovníkům děčínského muzea pomáhal saský hodinářský mistr Jens Kühnemann, který se specializuje právě na historické nádražní hodiny. Některé části bylo potřeba nechat odlít znovu, protože byly korozí poškozené. Některé dokonce chyběly a bylo potřeba je vyrobit znovu. Zbrusu nový tak je komínek na vrcholku hodin, který dříve odváděl dým z lampy osvěcující z vnitřní strany pískovaný skleněný ciferník.

„Chyběla také čelní lišta, museli jsme nechat dodělat plůtek, protože se z něj dochoval jen malý kousek,“ vyjmenovává jen část chybějících dílů Miloš Vavřička, který měl v děčínském muzeu renovaci hodin na starosti. Restaurátoři například odhalili dvanáct různých barevných nátěrů, které bylo potřeba z litinové konstrukce odstranit.

Svým rozhodnutím hodiny zachovat přímo na nádraží udělala Správa železnic radost nejenom fanouškům dráhy nebo historikům, ale především místním. „Podobně zachovalých památek v Dolním Žlebu moc nemáme. Navíc je milé, že je to ve spojitosti se železnicí, která je pro mnohé z nás, a během povodní pro všechny, jedinou spojnicí s Děčínem,“ řekl Pavel Randák z Dolního Žlebu.

Zajímavostí nádraží v Dolním Žlebu je, že od svého vzniku až do roku 1945 bylo ve správě německých Říšských drah. Trať od Děčína dál směrem k hranicím totiž stavěly před 170 lety kvůli nedostatku peněz na rakouské straně německé dráhy. To je také důvodem, proč se jedná o hodiny saského, nikoliv rakouského typu. Podobné bylo možné vidět v celém Německu, ve Finsku nebo v Polsku. Ty žlebské ale odlišuje jedna unikátní věc – litinový plůtek. Ten ukazatelé času na nádražích v těchto zemích neměly.