Mrzne jen praští, dětský domov v Lipové je zachumlaný do závějí sněhu, ale uvnitř je teplo. „Dobrý den, Vy jste si přijeli pro děťátko?,“ vítá nás malý hošík s očima navrch hlavy. Když mu sdělíme, že nikoliv, čteme v očích otázku další. „Proč jste tedy přijeli?“ Odpověď je jednoduchá. Protože domovu, jeho dětským obyvatelům, zaměstnancům i řediteli fandíme a chtěli jsme je potěšit drobností a zpečetit tak přátelství, které se dosud odehrávalo jen přes stránky Deníku. Krabice čokolád a jiných sladkostí, časopisy, knihy a další dětské nezbytnosti nám měly být nápomocné k tomu, abychom se lépe dostali k dětským duší. Pokud měly sloužit jen k tomu, nebylo jich třeba. I když se některé děti zprvu ostýchaly, během několika minut se rozpovídaly jeden přes druhého.

„Přijeď, upeču ti kuře a uvařím brambory, to umíme, ale já mám nejraději řízky,“ zve sedmiletý Jára poté, kdy nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že si děti samy dělají večeře a o víkendech si vaří všechno. Slibuji, že na večeři určitě někdy přijedu a na oplátku přivezu Járovi ty milované řízky. Prý mají být kuřecí, protože ty má nejraději teta.

Motorkáři přivezli hromady dárků

Teta a strýček jsou hlavou rodiny, těch tu žije několik. V každé rodině osm dětí, od nejmenších až po dospělé. Na pokojích panuje vzorný pořádek. Jsou vánočně nazdobené, stromky, světélka. „My už jsme jednu nadílku měli,“ chlubí se všichni, když se jich optám,co by jim měl Ježíšek přinést. Před několika dny se tu totiž stavili motorkáři, letos přijeli kvůli sněhu v autech, nikoliv na kluky tolik obdivovaných motorkách a přivezli tradiční nadílku. „Dostal jsem kalhoty, ale byly mi malé, dostanu prý jiné,“ chlubí se sedmnáctiletý Michal. Touží ještě po mikině a tričku. Jiný chlapec dostal kolo, malá Vlastička kuchyňku.

„Motorkáři patří mezi naše největší sponzory, pořádají pro děti i tábory,“ říká ředitel Dětského domova v Lipové Leoš Moravec. Pro práci je viditelně zapálený, s dětmi stráví i část Štědrého dne. „Vždyť jsme vlastně jediní, koho mají,“ vysvětluje. Na hodinku o Štědrém večeru musí přijít i všichni vychovatelé. Nemuseli by, mají volno, ale přijdou.

Letos totiž domů neodjede osmdesát procent dětí. „Vychovatelky, které tu jsou dlouhá léta, to prý nepamatují. Krize zřejmě dolehla i na ty rodiče, kteří si dříve brali děti alespoň na svátky,“ přemýšlí ředitel. Děti nechce o nic ochudit. „Se sponzory to bylo letos hodně špatné, už jsem plánoval, že dárky nakoupíme z vlastních peněz, ale pak se to nějak povedlo a sponzoři se ozvali,“ pochvaluje si ředitel. I proto může sáhnout do rozpočtu a dětem u Ježíška objednat velké překvapení. „Dostane ho ta skupina, která se v letošním roce nejvíce zlepšila, děti nezlobily, plnily úkoly,“ naznačuje ředitel, komu je dárek určen. Děti prý budou valit oči. To můžeme potvrdit, protože víme, co pod stromkem najdou.

Někteří domů nechtějí

Ještě než opustíme hlavní budovu, otevírá ředitel dveře muži stojícímu za nimi. „Jdu za Filípkem,“ sděluje muž. V ruce drží tašku, zřejmě úlitba malému chlapci, autistovi, za to, že s ním nebude o Vánocích doma. Smutný pohled pro nás, kdo mohou trávit svátky se svými nejbližšími. Stejně tak smutné je prohlášení dívky, která ani domů nechce. „Tady je to lepší,“ tvrdí.

Z hlavní budovy odcházíme do domků, kde žijí další děti. Právě obědvají. Dvě slečny, studentky střední školy, dvacetiletá Štěpánka a devatenáctiletá Maruška už se najedly a sledují v obývacím pokoji televizi. Po našem příchodu ji způsobně vypínají a napjatě očekávají otázky. „Cukroví jsme napekli všichni společně, pomáhaly i malé děti, máme osm druhů, na Štědrý večer připravíme salát, rybu ne, tu nikdo u nás není,“ shodují se. A co si slečny přejí? „Varnou konvici,“ vyhrkne bez přemýšlení Štěpánka. Odpověď mi vyrazila dech natolik, že jsem se ani nezmohla zeptat na to, k čemu ji potřebuje, když je v domku vybavená kuchyň. . Ale to už nás vedou do patra, kde jsou dětské pokoje. Slečen je zamčený, ale malá dívenka nás tahá do toho svého, do ruky nám vráží lízátko a bonbon, návštěva se přece musí uctít a už ukazuje, kde kdo spí.

„Kdepak nepořádek, děti jsou zvyklé po sobě uklízet, a když to neudělají, stačí jediná domluva,“ tvrdí ředitel Moravec. Musíme se loučit, některé děti, třeba devítiletá Sára, odjíždějí do Liberce. Pod stromem splněných přání v tamním Globusu bude zpívat s dalšími dětmi vánoční koledy. „No vybrali mě, protože zpívám nejlíp,“ konstatuje dívka. Navštěvuje totiž pěvecký kroužek, jeden ze čtrnácti, kde v domově fungují. „Plno věcí se nepovedlo, ale na kroužky jsem fakt pyšný,“ končí naši návštěvu s přáním hezkých Vánoc ředitel Leoš Moravec.