Řekni mi, Nielsi, co vidíš na obrázcích? Zeptala se učitelka Iva Pazderová hned před tabulí. Babičku, dědečka, myšku a kočku, zněla první odpověď budoucího prvňáka Nielse Petřiny, který přišel v pátek k zápisu do děčínské základní školy v Bezručově ulici.

„A co vidíš na těch dalších obrázcích? Můžeš mi o nich něco říct?“ Prst v puse pětiletého Nielse naznačoval jistou dávku napětí a nervozity. S další odpovědí sice trochu otálel, ale za pomoci učitelky si poradil.

Po usednutí do školní lavice, se musel Niels poprat s dalším úkolem. „Namaluj mi tatínka,“ seznámila ho se zadáním dalšího úkolu učitelka, aby zjistila jakou má představivost a jak umí držet tužku. S rozvahou si Niels vybíral z nabídky rozložených pastelek na stole. Nakonec vzal do ruky červenou a začal kreslit. Volnou chvíli učitelka využila k tomu, aby položila několik otázek také mamince budoucího školáka Světlaně Petřinové. Zjišťovala, jaké hry spolu v rodině hrají, jaké si čtou pohádky či třeba co malého Nielse nejvíce baví. „Hodně hrajeme pexeso. Niels si hraje také hry na počítači, ale především ty vzdělávací. Učí se tak například poznávat písmenka,“ odpověděla maminka.

V koutě byl ukrytý malý oválek

Teď už zase otázky směřovaly k budoucímu školákovi. „Ukaž mi Nielsi, co jsi namaloval?“ Na velkém bílém papíře byl v koutě ukrytý malý oválek, který lidskou postavu jen připomínal. Sama jsem se snažila dopočítat počtu nohou a rukou, ale nepodařilo se mi to. Stále mi nějaké nohy a ruce přebývaly. Podobné oválky se na papíře vyskytly ještě čtyři. „To jsou moji bráškové a tady je maminka,“ řekl Niels. Někdo to prostě nemá v ruce, ale v hlavě!

„A jakou jsi si pro mě Nielsi připravil básničku,“ ptala se dál učitelka. Kroucením hlavy se budoucí školák vyjádřil zcela jasně. „Žádnou, ale zazpívám písničku,“ odpověděl hrdě Niels. A začal. „Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně, nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu,“ odzpíval první pasáž budoucí školák.

Na řadu přišly úkoly zaměřené na logické myšlení. Hned s prvním neměl Niels problém. Vyobrazený měsíc, který jedním detailem vybočoval z řady dalších čtyř, poznal hned na poprvé.

Pamětní list

„Spočítej, kolik tu vidíš teček,“ zeptala se učitelka. „Pět,“ rychle odpověděl Niels.

Teď na budoucího školáka čekal věru těžký úkol. „Opiš mi tuto větu. Eva veze kočár,“ seznámila ho s dalším úkolem pedagožka. Niels vzal do ruky tužku a jal se plnit zadání dalšího, tentokrát náročného úkolu. Nevím, jak tohle zvládly jiné děti, ale Nielsova omalovaná písmenka připomínala spíše čínské znaky. Sám Niels se tomu zasmál a říká: „To E vypadá jako kotva.“

Na otázku, do kolika umí počítat, odpověděl, že více než do pěti. A bezchybně to i předvedl. V klidu počítal do dvaceti. Ani rozeznat jednotlivé barvy a geometrické tvary mu nedělalo problém.

Po zápisu proto obdržel z rukou učitelky Ivy Pazderkové pamětní list, aby měl na tento slavnostní okamžik vzpomínku. I dárek od svých budoucích spolužáků z vyšších ročníků mu udělal velkou radost.

Podle slov ředitelky děčínské základní školy Máchovo náměstí Aleny Zemanové se při zápisech ověřují základní všeobecné znalosti dětí. „Zkoušíme, zda děti rozeznají barvy, jestli umí počítat alespoň do deseti či zda dokáží popsat obrázek svými vlastními slovy nebo určit geometrické tvary,“ popsala Alena Zemanová průběh zápisů do prvních tříd. Uvedla také, že učitelky kontrolují výslovnost na základě přednesu nebo zpěvu. „Na základě zápisu může učitelka doporučit či nedoporučit nástup do první třídy. Pokud se stane, že někoho nedoporučí, rodiče musí navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu. Na základě jejich vyjádření mohou rodiče požádat o odklad nástupu do školy,“ dodala ředitelka školy na Máchově náměstí.