Letošní snažení Jakuba Johna nejprve na začátku roku přibrzdilo zranění, po doléčení se pak kvůli koronaviru rušila jedna soutěž za druhou. A také společné tréninky. „Jak se člověk přestane pravidelně prát, tak z toho prostě vypadne. Hromadu věcí si budu muset znovu připomenout,“ přiznal republikový mistr Jakub John.

Jakube, situace v Česku s ohledem na koronavirus se postupně zlepšuje. Ovšem o řadu závodů jste stejně přišel, ne?
Všechny naše závody byly prozatím zrušeny. Český svaz juda tento rok počítá s prvními závody až začátkem října. Pevně věřím, že nám to povolí.

Závody a měření sil s ostatními soupeři vám musely chybět.
Přišel jsem o spoustu důležitých zkušeností z randori při trénincích, ale i závodech. Hlavně mě mrzí závody, ty vám dají nejvíc. Na druhou stranu si nemyslím, že by koronapauza byla nějaký velký problém. Člověk se mohl soustředit více na silovou přípravu a nemusí se bát, že by ho po posilování druhý den bolely nohy.

Nemohli jste ani společně trénovat, nemohl jste vést děti.
Jak se člověk přestane pravidelně prát, tak z toho prostě vypadne. Hromadu věcí si budu muset znovu připomenout. Třeba mě nadchla nějaká nová technika, kterou bych se rád naučil. Ale vlastně nebyla možnost si to na někom vyzkoušet. Většinou to odnesl táta, nebo ségra.

Jakub John

Narodil se 2. března 1999. Studuje UJEP v Ústí nad Labem, obor energetika teplárenství. Ve sbírce má několik medailí z judistického MČR. Je zadaný, má přítelkyni Báru. Koníčky: Cyklistika, lezení, bojové sporty. Motto: „Hlavně se z toho neposrat“ – říkal to Ivan Hlinka.

Když se na vás podívám, jste chlap jako hora. Kdy jste s judem začal?
Jako malého mě rodiče dávali na různé sportovní kroužky. Chvilku jsem hrál fotbal, pak zase hokej. Zjistil jsem, že kolektivní sporty nejsou pro mě. Tak přišlo na řadu judo. Je to silovější sport, pokazit to můžu leda sám sobě. Začal jsem chodit v osmi letech.

V osmi? Nebylo to pozdě?
Do našeho klubu bereme děti od šesti let, tedy prvňáčky. Je pravda, že já jsem začal o něco později. Spoustu věcí jsem musel dohnat. Ale mám pocit, že jsem to zvládl.

Můžete nám přiblížit, jaké byly vaše judistické začátky?
Ještě se vrátím k hokeji. Absolutně mě nebavilo vstávat brzo ráno na tréninky. Bylo to ještě před školou, hrůza. U juda začínáte s herními prvky. Pak přijde na řadu motorika, je potřeba zlepšit si pády. Rok a půl si hrajete, pak se začnete prát. Pomohlo to ještě někde jinde.

A kde?
Ve škole měl člověk klid. Když se vědělo, že chodím na judo a umím se prát, vytvořil jsem si takový přirozený respekt.

Neměl jste v mládí období, kdy jste chtěl s judem praštit? Věk okolo puberty je v tomhle poměrně zlomový.
To má asi hodně lidí. Byly časy, kdy jsem nechtěl chodit na tréninky, vymlouval jsem se, rodiče mě museli přemlouvat. To bylo v pubertě. Na střední mě to ale zase chytlo, myslím si, že i mnohem víc. Začal jsem se judu věnovat, jak to jen šlo. Jsem za to rád.

Jak často v současné době trénujete?
Teď je to horší, jen těžko to skloubím s vysokou školou. Normálně jsem trénoval v úterý, čtvrtek a pátek. Ale v úterý mám školu od osmi do osmi, takže to nestíhám. Jinak se trénuje gymnastika, technika. Házíme se, jedeme cvičné zápasy, trénuje se technika na zemi. Pak máme kondiční tréninky, nějaký ten kruháč. V pátek je to samé, jako v úterý. O víkendu samozřejmě závody.

Nemáte problém sehnat toho správného sparingpartnera?
No, problém to právě docela je. V Děčíně se můžu prát jedině s dospělými, ale ti chodí jenom v úterý. Co se týče ligové soutěže, tak závodím za Jablonec, jelikož v Děčíně to nejde. Budu jezdit trénovat do Ústí, nebo Rumburku.

Nelze přehlédnout vaší robustní postavu. Jak to bylo, když jste byl malý?
Úplně stejně, byl jsem hrozně tlustý dítě (smích). Automaticky jsem chodil na nejvyšší váhu, zlom přišel v sedmé třídě, kdy jsem najednou rychle vytáhl. Chvilku jsem zápasil v předposlední váze, pak jsem se na to vykašlal. Pořád si musíte hlídat váhu, to nebylo pro mě. Poslední váhová kategorie mi maximálně vyhovuje, není to takové rychlé (smích).

Musíte dodržovat nějaký jídelníček?
Nic striktně nedodržuji. Samozřejmě se snažím extra netláskat, přítelkyně se snaží mě hlídat. Já to nijak neřeším. Nemám moc času na nějaký jídelní rozvrh.

Říkal jste, že studujete. Prozradíte kde?
Studuji UJEP v Ústí nad Labem, obor energetika teplárenství. Navíc ještě pracuji jako údržbář v děčínské betonárce. Mám to prostě hodně nabité.

Je vám 21 let, v jaké kategorii aktuálně závodíte?
Naposledy jsem byl v kategorii U 21, tedy junioři. Jelikož nás bylo hodně, vznikla ještě kategorie U 23. To je něco jako mladší muži (smích). Ovšem na republice, nebo v lize za Jablonec už se peru v mužské kategorii. V U 23 republika ani liga není.

Zmínil jste, že reprezentujete v lize Jablonec. Jak se vám tam daří?
No, v posledních zápasech se mi moc nedařilo. Ale je to dané tím, že chodím na řadu jako poslední. Jelikož je sedm kategorií, stává se, že jdu do zápasu za stavu 3:3. Mám to v hlavě, že to teď záleží na mě. A pak to nedopadne. Kluci to berou sportovně, děláme to pro zábavu.

Co byste měl zlepšit, abyste byl ještě lepší judista?
Potřeboval bych více doladit techniku. Jednoduše více házet, házet, házet. Jak jsem říkal, nemám na trénink dost správných soupeřů.

Pojďme se ohlédnout za rokem 2019. Jaký pro vás byl?
Na mistrovství republiky jsem vybojoval druhé místo v juniorech. To byl dobrý výsledek. Ve Varšavě jsem byl na Evropském poháru, tam z toho bylo čtvrté místo. Měl jsem smůlu, že jsem narazil na kluka z Polska. Poláci jsou obrovští, prostě hovada (smích).

K českému judu jasně patří Lukáš Krpálek. Před čtyřmi lety vyhrál olympijské zlato. V očích tuzemských fanoušků se judo jistě zvedlo.
Určitě, byl to tehdy obrovský úspěch. Samozřejmě se judo dostalo více do médií. Lukáš se zasloužil o to, že se o náš sport začali lidé více zajímat. Díky tomu se změnila i pravidla. Kdysi byly čtyři způsoby bodování. Zrušená byla koka a juko, teď je už jen wazaari a ippon. Právě kvůli tomu, aby diváci bodování lépe pochopili.

Nejtěžší váha v judu má svá úskalí. Není tam váhový limit. To se vám pak stane, že proti vám může nastoupit opravdu obrovský chlap.
To mi povídejte (smích). Právě ten Polák, se kterým jsem prohrál ve Varšavě, měl skoro 140 kilo.

Jakým způsobem můžete vyzrát na protivníka, který je o hodně těžší?
Máme časový limit, můžete posbírat dva tresty, při třetím vás vyloučí. Tohle přesně praktikuje Lukáš Krpálek. Hromotluci to třeba neumí udýchat, musíte se pokusit je unavit. Necháte si dát za menší aktivitu dva trestné body a v poslední půl minutě ho překvapíte. Musíte do toho dát všechnu energii, která vám zbyla. Když vidím Lukáše, nemá cenu se vymlouvat, že proti vám stojí chlap, který má o třicet kilo víc. On je na tom stejně a vyhrává.

Kdyby chtěl někdo začít s judem, dokázal byste mu říct, proč by to měl udělat?
Je to bojový sport a to je do života praktické. Někdo může argumentovat, že box je stejný. V judu se naučíte padat, třeba i z dvoumetrové výšky. Máte základy gymnastiky, získáte motoriku. Vidím to na přítelkyni, která jako dítě při chůzi padala. Rodiče jí dali na radu doktorky na judo. A zlepšilo se to.

Počkejte, vaše přítelkyně dělá judo?
Kdysi dělala box, pak MMA. Půl roku dělá judo. Občas jezdíme na tréninky do Nového Boru.

Je nějaký zápas, který se vám vyloženě nepovedl a vy toho litujete?
V Ostravě byly velké závody s mezinárodní účastí. A já chytl zase Poláka. Vymyslel jsem takovou taktiku, která nefungovala (smích). Zkusil jsem rozkopat nohy a nějak ho hodit. Po deseti vteřinách, když jsem to zkusil, mě zahodil. Když jsem letěl, musel jsem se smát. Kdysi jsem bojoval s Vencou Jaškem, který je o hlavu vyšší. Zbytečně jsem s ním šel do silového souboje a chtěl se s ním přetahovat. To byla chyba.

K judu patří kimono. Na kolik vás takové kimono přijde?
Já mám dvě – modré a bílé. Kimono mi vydrží tři roky. Ve Varšavě jsem byl ve vyšší kategorii soutěže, tam musíte mít kimono očipované. Každopádně teď jsem kupoval dvě kimona na závody a jedno na tréninky. Dohromady za třináct tisíc. Musíte si platit ze svého, pomohli mi rodiče.

Řekl jste, že kimono je očipované. Proč?
Pojďte si sáhnout…Vidíte? Jde o hrubost a o váhu kimona. Je jinak tvrdší. Kdysi to bylo jinak, teď by měla být kimona stejně měkká. Jinak teď můžete soupeře chytat.

Měl jste za svou judistickou kariéru nějaký vážný úraz?
Paradoxně to bylo v prvním zápase letošní sezóny. Na start ligy jsem se hodně připravoval. Jenže jsem udělal rozštěp až na zem a podařilo se mi natrhnout sval. Dva měsíce jsem byl mimo, až v březnu jsem se dal do kupy. Jinak jsem měl párkrát vyražený dech, nic víc (smích).

Co vám judo dalo, do osobního života?
Sport vám dá nějaký řád, pokoru, člověk se nechytne blbé party, myšlení celkově…já se na ulici nebojím, každý sport dá člověku hrozně moc, pokory…

Letos vám bylo 21 let. Jsou v děčínském klubu nějací další zajímaví závodníci?
Super judista je Kuba Ledvinka, je mu 18 let. Akorát má problém s předzávodní trémou. Pak je to Karel Macho, ten zase trpí na zranění. No a ještě bych zmínil jedno jméno – Víťa Nevečeřal. Je mu 15 let a zatím vydělává na tom, že je vyšší, než soupeři. Uvidíme, jak se mu bude dařit.

Studujete vysokou školu. Jaké máte plány po skončení studia?
Na střední jsem studoval obor elektrikář. Rád bych nastoupil do ČEZu. Někam na velín, kde bych si v klidu mačkal čudlíky.