Někteří odbornící totiž upozorňovali na možnost, že se tak stane ve chvíli, kdy se týmu vědců z celého světa podaří pod švýcarskými horami prásknout do sebe dvěma subatomárními částicemi letícími rychlostí blížící se rychlosti světla. Je tedy velkým úspěchem pro vědu, že se „jí“ podařilo napodobit fyzikální podmínky, které (podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí) panovaly bilióntinu sekundy po předpokládaném „velkém třesku“, kterým měla začít naše společná vesmírná historie.

A je velkým úspěchem, že „černá díra“ (vesmírný úkaz oplývající tak hustou hmotou, že se – lidově řečeno - „hroutí sama do sebe“), jež měla srážka protonů v nejvýkonějším urychlovači částic na světě vyvolat, se nejspíš ve zlomku sekundy rozplynula a mnoho toho nespolkla. Nyní nám všem (a příslušným vědcům) nezbývá, než se obrnit „vesmírnou“ trpělivostí, neboť vyhodnocování té simulace počátků vesmíru (a další pokusy budou navazovat) potrvá hóóódně dlouho – abych naznačil složitost zkoumání.

Na praktické použití výsledků těchto superpokusů si tedy počkáme, a čeho se zcela jistě v té souvislosti nedočkáme, je nějaký posun při odhalování „černých děr“ v našem státním rozpočtu. Každý o nich ví a zároveň je nikdo neumí ucpat. Je to srovnatelé s tou špičkovou vědou. Vědci hledají ve švýcarském podzemí úkaz zvaný „Higgsův boson“. Citát: „Víme o té částici vše, jen nevíme, zda vůbec existuje“, řekl šéf těch vědců ve Švýcarsku. My to máme opačně. Víme, že černé díry v rozpočtu jistě existují, ale o mechanismu jejich vzniku nevíme nic… P.S. Dnešní poznámka není (opakuji – není) Apríl!