Nyní kotví 6,5metrová kráska Miroslava Neumaiera na Ústecku. Co je k ovládání lodi třeba, kde měl na mále a kde se jen bavil, jak zrádná či pohodová řeka je Labe, případně kolik to stojí, vysvětluje v rozhovoru.

O plachetnici nebo jachtě sní nejeden kluk, vám se to povedlo. Kolik stojí taková menší loď?
Záleží na tom, jak chcete velkou a jak má být stará. Nová loď stojí jako nové auto. I víc. Ale pokud stačí z druhé ruky, tak to není zas tak strašné. Ale musí člověk počítat s opotřebením a to znamená, že loď potřebuje údržbu, opravy a tak podobně. Záleží také na tom, jak se k ní choval bývalý majitel. Někdo má loď jen jako věc, jiný jako lásku. Jeden můj kamarád si kupoval onehdy starou loď ve Švýcarsku. Byla to sedmimetrová plachetnice a prodávali ji tam dva staří manželé, kteří již neměli sil na to, aby se s ní plavili. Když na tu loď přišel, tak s láskou pohladil kormidelní kolo, jelikož se do té lodi okamžitě zamiloval. A právě toto gesto rozhodlo. Bývalý majitel viděl, že loď bude v dobrých rukou. Když jsem já kupoval svou první loď, tak mi její původní majitel zatajil, že s ní někde bouchli. Až po čase jsem zjistil, že je narušená palubní obruba a loď tam vyhnívá. Vše bylo schované pod novou barvou. U nové lodi se to nestane. Ale ne každý na ni má.

Zdroj: DeníkMohl byste ji popsat, co to je, jaký druh, co ji pohání?
Moje současná loď je plachetnice. Jinou bych ani nechtěl. Je to sasanka - loď polské konstrukce, celkem malá, 6,5 metru dlouhá, s kajutou. Nádherně se tam spí. Mám tam totiž větší postel než doma. Loď má jeden stěžeň a dvě plachty. Jako hlavní plachta se používá bermudská vratiplachta. Ta je umístěna na zadní části stěžně. Vepředu je zase na předním stěhu, což je lano pevného lanoví, které zepředu stabilizuje stěžeň, umístěna trojúhelníková plachta zvaná stěhovka. Na veřejnosti se jí ale říká kosatka. Jako pohon slouží samozřejmě vítr. Když fouká, loď jede a celkem i rychle. A když nefouká, dá se použít pomocný motor, který taková loď má. Ale já jej používám s krajním sebezapřením. Jen tam, kde musím. Plachetnice naučí člověka trpělivosti, jelikož na takové lodi se nedá spěchat. Ale je to zase o člověku. Pro někoho je to romantika časů Willema Barentse, nebo kapitána Morgana, pro jiné je to jen frajeřina a momentální rozmar. Leč to se pozná skoro na první pohled z chování daného člověka.

Můžete se na ní plavit, kdy vás napadne, nebo na to potřebujete tu správnou bumážku, doklady?
Pravidla plavby určuje celá řada právních předpisů, pak řada vyhlášek ministerstva dopravy. Je to jako na silnici. I tam musíte mít na auto i motorku řidičský průkaz. Ten získáte po absolvování kurzu v autoškole a složení zkoušek. Tady je to podobně. Akorát s tím rozdílem, že na řece je trochu více dopravních značek a méně silničních pirátů. Zatím. Bohužel i sem se totiž tito lidé stěhují. Samozřejmě, že na určitá plavidla jako třeba kanoe, pramičky, šlapadla, malé plachetničky a podobně mít průkaz vůdce malého plavidla nemusíte. Ale to podle mne není tak úplně dobře. Často totiž taková plavidla vedou lidé, kteří nemají ani potuchy o tom, jak se mají na řece chovat. Je to asi jako když s kolem vyrazíte na silnici a nevíte co je to křižovatka, semafor. Na jakou loď musíte či nemusíte mít průkaz, určuje vyhláška ministerstva dopravy. Obecně vzato na malé plavidlo do hmotnosti 1000 kg včetně povoleného zatížení bez vlastního strojního pohonu, s plochou plachet do 12 metrů čtverečních. Pokud má takové plavidlo strojní pohon, tak nesmí být jeho výkon větší než 4 kW. Ale jak říkám, i tak to chce znát pravidla. Je to pro vaši bezpečnost.

Plavil jste se různě po republice. Kde je to asi nejjednodušší, kde nejsložitější a co by pro vás byl plavební ráj?
Co je nejjednodušší? Plavba po řece na plachty vyžaduje hodně pozornosti. Jiná plavidla, vedena leckdy lidmi, o kterých jsme právě mluvili, někdy plovoucí klacky a vyvrácené kmeny stromů, řeka není rovná, meandruje, díky tomu se mění vítr. Také jsou tam takové vychytávky jako třeba ponořené hráze. Sice u nich bývají bóje, které vyznačují plavební dráhu, ale když se taková bóje utrhne a vy nemáte plavební mapy, tak o takovou hráz můžete ustřelit kýl, nebo i vrtuli. Takže to chce sledovat podle kilometráže a map kde jste a jaké jsou tam nástrahy. A důsledně dodržovat příkazy a zákazy vyplývající ze značení. Není to pro legraci a pro buzeraci. Při plavbě na plachetnici máte čas. Ne jako na silnici, kde musíte reagovat ve zlomku vteřiny, jelikož to valíte 130 km/h. Plachetnice, i když jede na motor, tak pluje tak 5 až 10 km/h. Takže máte čas nejen sledovat provoz okolo, ale i se kochat krajinou. A máte hlavně čas si rozmyslet další manévr. Ale zase to všechno tříbí dovednosti. Pro plachetnice je nejlepší široká vodní hladina. Fouká tam vítr, je tam velký rozhled a minimum nástrah. Zase když přijde prudký poryv větru, tak to je také zajímavé a v tu chvíli veškeré moje povídání o dostatku času neplatí. Něco takového se mi stalo při plavbě z Lovosic do Ústí nad Labem. U Třech křížů jsem dostal takovou větrnou facku, že ani těch 300 kilo olova zátěže nestačilo. Než jsem stačil povolit otěže plachet, tak se loď naklonila na 45°. Nádobí se v kajutě sypalo, rozbila se mi petrolejka. Jakmile ale plachty vypustily vítr, tak se loď zase srovnala a plulo se dál. Jen ten binec v kajutě jsem musel pak uklidit. Jaký by byl pro mne plavební ráj? No, v pozdních třetihorách bylo od Prahy po Středohoří obrovské průtokové jezero. Něco podobného se nám tady vytvořilo onehdy při velké povodni. Kdyby tu něco takového bylo, to by byl ráj pro plachetnice. Samozřejmě bez těch zatopených vesnic a továren.

Jachtař Miroslav NeumaierZdroj: archiv Miroslava Neumaiera

Určitě jste zažil pár horkých chvilek, kdy to bylo skutečně „o hubu“, co se stalo?
To ano. Byly dvě. Když jsem měl svou první loď, tak jsme s manželkou vypluli na jaře z Prahy do Lovosic. Byla docela velká voda, loď krásně jela až najednou konec. Motor vysadil a už nenaskočil. Být to na klidné vodě, tak je to nepříjemnost, ale dá se to zvládnout. Jenže v silném proudu to byl malér. Loď, aby byla ovladatelná, musí plout rychleji, nebo pomaleji než proud. Před námi byla zákruta, loď na kormidlo v tu chvíli nereaguje. A tak nás ta silná voda táhla na mělčinu a kameny. Pro loď nic moc. Navíc se v zatáčce objevila vana s remorkérem. Začal jsem „pumpovat“ kormidlem a využil ho de facto jako ploutev. Bylo to tak tak, jelikož kýl lodi už začal drhnout o dno. Loď se urychlila a stabilizovala v proudu, a tak jsem odvrátil nejhorší. Jenže to takhle nejde do nekonečna. Motor stále nereagoval a o manévrování s lodí se nedalo mluvit. Dívali jsme se do map, kde by se dalo zakotvit. První kotviště jsme nezvládli. Díky rychlosti toku jsme prosvištěli okolo a nedokázali se ani přiblížit. Další byla Marina Vltava. Už jak jsme se k ní blížili, tak místní viděli, že jsme ve vážných problémech. Když chcete kotvit, tak musíte být přídí proti proudu, aby loď najížděla pomalu a nešel vám nepořádek, co voda nese, na vrtuli a kormidlo. Jeli jsme tak 20 km/h. To je hodně velká rychlost na neovladatelnou loď. Otočit se proti proudu nebylo možné. Podařilo se nám přiblížit k molu a manželka na přídi držela lano s kotvičkou. Místní už také byli připraveni s lodními háky a lany, aby nás zachytili. Naštěstí se povedlo, ale bylo to jen tak tak. Dá se říct, že nám zachránili loď a kdoví, jestli ne i život. Ta druhá zkušenost byla trochu podobná. Ale jen trochu. Bylo to loni počátkem léta. Plul jsem z Litoměřic do Lovosic na Pískovnu. Byla také velká voda a já jsem zjistil, že neprojedu pod železničním mostem, jelikož jsme měli zvednutý stěžeň. Na své nové lodi ho mám vyšší, než na té staré. Před mostem jsem se musel otočit a plout zpět z Lovosic do Litoměřic. To je proti proudu. Motor, ačkoliv jel naplno, docílil jen toho, že jsme se vůči břehu zastavili. Až slalomem jsem docílil toho, že jsem se začal pomalu probíjet proti proudu. Plavba, která by trvala tak 45 minut, vyšla asi na tři a půl hodiny. Do Litoměřic jsem dojel na výpary v nádrži. Bylo to tak tak. Pokud by došel benzin, tak by se opakovala situace jak onehdy.

Naopak, kdy jste se cítil na lodi absolutně nejlépe, která chvíle byla pro vás „nej“?
To je těžké. „Nej“ je každá chvíle. Víte, já jsem věřící člověk. A to volné nebe nad hlavou, vodní hladina okolo a zpívání větru v lanoví je ten nejkrásnější kostel na světě. Miluji noční plavby. Vrcholek stěžně pluje mezi hvězdami, na hladině se třpytí odraz Měsíce. A to všechno je dílo Boha. Není nic krásnějšího. Mám moc rád třeba zimní plavby. A že je chladno? Tak si vezmu o svetr víc. A do termosky čaj. Ale vidím zasněženou krajinu zalitou sluncem, je víc vody, víc to fouká, je na řece klid, jelikož jsem snad jediný pošuk, který takhle vyplouvá. A těším se, až takhle budu plout i s tou lodí, co mám teď.

Labe má jistě svoje specifika, mohl byste popsat, kde máte plné ruce práce, kde je to pohoda, kde u břehu kotvíte nejraději?
Plné ruce práce mám tam, kde je moc lidí. Musím koukat, jestli se nějaký ignorant nejde koupat do plavební dráhy, jelikož plavec je špatně vidět. Nebo když proti vám pluje někdo, kdo neví, že se má vyhnout nebo jak se má vyhnout. Také tam, kde je silný proud, při proplavování zdymadly, no prostě záleží na tom, kde jste, kam plujete a jaké jsou podmínky. Už mne párkrát na vodě chytla i bouřka. Je to docela tanec. Ale pořád lepší být na vodě, než aby se loď mlátila někdo o molo. A pohoda? Vždyť sama plavba je pohoda. Nedá se říct kde to je nejkrásnější. To je subjektivní pocit každého. Mně se líbí všude. Tedy, kde není nepořádek a zlí lidé. A kde nejraději kotvím? Všude, kde je hezky. Ale já raději pluju.

Kam se chystáte s lodí na dovolenou? Prý plánujete něco delšího.
Letos chci plout na Slapy. Jestli se mi podaří dostat přes všechna zdymadla a lodní výtah. Ovšem už jen cesta je cílem. Takže je vlastně jedno, jestli tam dopluju. Je to jako na vandrech. Vždyť i plavba je vlastně vandr, jen si člověk osadu veze s sebou.

Na závěr, jaký je váš jachtařský sen? Kam byste se chtěl vypravit? Balaton, moře, nebo tak něco?
Rád bych splul Dunaj. Jen na plachty. Nafotil bych o tom celou knížku. A také bych se rád podíval s lodí na Baltské moře. Jadran mne neláká. Tam je to dnes již o snobství. Lákají mne místa, která se zase jen tak někomu nelíbí, jelikož nejsou pohodlná. Ale to je dané mou náturou trampa. Také místo na dovolenou do hotelu daleko raději pojedu na velký vandr a budu spát pod širákem. A tady je to to samé. Dovolená v Karibiku je jistě krásná. Ale když už bych tam chtěl, tak opět na své lodi, kotvit v opuštěných zátokách na ostrovech, kde se onehdy ukrývali piráti. Sednout si tam do písku, otevřít si lahev dobrého rumu, zapálit si dýmku a dívat se na západ Slunce. Ale to můžu i tady, že jo? A také to praktikuji. Večer si sednu na zadní palubu, udělám si večeři, dám si ten rum a dýmku a poslouchám vodu okolo. A křik racků. A dívám se na ten západ Slunce. To já považuji za krásné.