Pracovní týdny tráví Ondřej Zima jako dopravce. A jelikož se jedná o práci časově i fyzicky náročnou, snaží se veškerý volný čas využít co nejlépe. Většina jeho zájmů se pojí s hudbou. „Hudba mi dává nespočet možností. A mě baví si s nimi hrát. Dává mi smysl. Dává mi klid,“ říká děčínský rodák.

Ondřej Zima 

Narodil se 28. března 1983 v Děčíně. Vystudoval Střední elektrotechnickou školu. Pracuje jako kurýr. Je zadaný, má dvě děti. Mezi jeho zájmy patří hudba, filmy a dokumenty o válce a přírodě.

Když porovnáte Děčín a Liberec, jaké jsou rozdíly mezi oběma městy na severu?
Je to vyloženě subjektivní názor, ale v Liberci je cítit jistá obecná míra blahobytu na první pohled. Možná je to rychlým dálničním napojením na Prahu, možná velkou sportovní tradicí a prostým větším počtem obyvatel. Táta říkal, že Děčín byl před revolucí dopravní tepna a poměrně bohaté město. Nevím, jaké změny zakusil Liberec po revoluci, ale zdá se, že přechod do rané demokracie mu prospěl víc. V Děčíně je tepleji a v Liberci jdeš buď do kopce nebo prší. Ale já jsem Zima a mám to rád. (smích). V Děčíně je veliká řeka, v Liberci jsem si nějaké té Nisy, co jen tak mimochodem jako malý, trubkami obehnaný kanál, nesměle a omluvně protéká středem města, všiml až po půl roce. To se mi třeba nelíbí vůbec. Je jedno, jak je malá, je to řeka, má mít svoje důstojné břehy.

Co mají naopak podle vás společného?
Jsou to podobně krásná města. Ta přítomnost kopců a hor, které chrání obě kotliny, ta se mi líbí. Na Děčínsku jsou to Tiské stěny táhnoucí se přes Sněžník až do údolí Labe, Liberec má zase svoje Jizerské hory. Každé město má taky svůj výrazný symbol. Děčínský zámek, který prošel za posledních patnáct let neuvěřitelnou proměnou k lepšímu, se tyčí nad středem města. No a v Liberci je to Ještěd, který zná celá republika. Mám ho moc rád, je vlastně pořád se mnou. Jako průvodce nebo strážce města a kraje. Jezdím hodně autem. Často na mě „bafne“, když se vynořím z nějaké uličky a mě napadne jen: „Jsem doma“.

Když se vracíte do rodného města, jaké se vám vybavují vzpomínky? Jak moc se ve vašich očích změnilo?
Nezměnilo se vůbec. Měníme se jen my. Rostou nám děti a jak nám přibývá let, vidíme město jinýma očima. Říká se, že z Ústeckého kraje se hodně odchází za lepším. Mnozí ale zůstávají a starají se o rozvoj města, o svoje podniky, o rodiny. Někomu se daří, někomu ne. Znám třeba místo, kde se už vystřídalo asi deset restaurací a každá zavřela provoz. Možná by tam měl nějaký úředník dát ceduli s varováním „Restaurant jen na vlastní nebezpečí!“. Já tam ale vždy vidím jen tu terásku, kde jsem měl skvělý rande.

Můžete popsat svoji cestu k hudbě? Věnujete se jak zpěvu, tak i hraní na hudební nástroje?
Rád bych řekl, že se hudbě věnuji od raného dětství, ale není tomu tak. Hudba si mě k sobě přilákala až v šestnácti letech. V té době to pro mě byl hlavně odpočinek a útěk od starostí. Jednak samotná hra na kytaru, kterou jsem se prokousal jako samouk, ale hlavně skládání písní. Mohl jsem konečně vzít své básně a dát textu naprosto nový rozměr. Postupně se z koníčku stával větší a větší kůň. Dnes si život bez hudby představit nedokážu. Prošel jsem si několika kapelami i sólovým vystupováním. Před pěti lety jsme založili kapelu ZE DNA (původní název DNA Brothers), ve které působím jako frontman do teď. Hrajeme pouze vlastní písničky a dělá mi radost. Kromě kapely pracuji i na vlastní tvorbě, která je více experimentální.

Máte raději sólové vystupování, nebo hraní s kapelou?
Nechci si vybírat, takže obojí nastejno. Kdykoliv jsem na pódiu, přes všechnu nervozitu jsem šťastný, miluji to. Chtěl bych mít tisíc let času jen na skládání a vystupování, hrát ve třech kapelách, jednom orchestru, dvou sólových projektech, v duu a ještě v cirkuse. Ale jak říká matka Lenny: „Čas je pán, vládne všem.“

Kde čerpáte inspiraci na svou tvorbu? Můžete přiblížit svůj tvůrčí proces?
Ve skladbě „Výhled na nebe“ už roky zpívám: „K snídani kafe a víno, k večeři joint a otevřít stavidla.“ Tak zhruba tak. Jsou v tom ženský, dřina z práce. Příroda. Chci aby v každý písničce byl nějaký ten prach, bláto a špína, protože pak jinak není opravdová.

Co vám hudba dává a kde čerpáte inspiraci?
Hudba mi dává nespočet možností. A mě baví si s nimi hrát. Dává mi smysl. Dává mi klid.
Inspiraci jsem pokaždé čerpal ze vztahů, myšlenek a situací, ve kterých jsem se svým přičiněním nacházel. Na písních jsou pokaždé krásně vidět životní etapy – je to jako zpívaný životopis.

Jak se stavíte k pouličnímu umění?
Sám rád zahraji přímo na ulici. Ale samotný druh tohoto umění je u nás zvláštně vnímané. Pokud vidíme někoho stát na chodníku s kytarou, proběhne většině z nás hlavou: „No jo… asi si potřebuje vydělat alespoň na rohlík.“ To je klišé, které se řada skvělých lidí snaží vyvrátit. Například Martin Fryč do ulice před svým knihkupectvím pravidelně zve hudebníky z celé republiky i zahraničí nebo organizuje vyloženě Dny pouličního umění.

Jak se zrodil nápad zapojit se do soutěže o hymnu kurýrů?
Jednoduše, vykoukl na mě facebookový poutáček . A vlastně to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Impuls, motivace, cíl. Využil jsem své zkušenosti z téhle náročné práce a podal je doufejme vtipně a energicky. Skladbu jsme vytvořili s kolegou a kamarádem Tomášem Neumanem, muzikantem z Jablonce nad Nisou. Mimochodem, jestli se vám skladbička zalíbí, hoďte nám „like“ na Facebooku, klíčové slovo pro vyhledávání je hymna kurýrů.

Čeho byste rádi dosáhli v hudební oblasti?
Rádi bychom, aby každý koncert byl prosycený euforií a vřelostí, která zařídí, že na konci vystoupení se budou všichni usmívat a vydrží jim to co nejdéle. A aby holky a ženy tančily se zběsilostí v srdci.

Sledujete libereckou či děčínskou hudební scénu?
Ani moc ne. Děčín měl vždycky příklon k tvrdší muzice (např. Destroyself) a pár punk/rockových klubů, vlajku kvality držela La Garage. Ta připravuje, pokud vím, i dnes pestrý repertoár kapel, stylů a hudebních i nehudebních formátů, včetně talk show. Na ní je krásně vidět, jak z kluků rostou muži. Celý ten prostor, včetně kina, má na starost Martin Pošta a o provoz klubu se stará Kuba Bureš. Já si je pamatuji jako sedmnáctiletý puberťáky ze střední. No jo no, ten čas letí (smích). V Liberci slyšíš víc popu, ale jako v dobrém slova smyslu. Líbí se mi třeba podnik v Hanychově, asi dvakrát změnil název, dřív to bývala Bedna, dnes Warehouse. Spousta místa, krásný otevřený prostor, s naší bandou (ZEDNA) jsme si tam taky drnkli.

Jak se podepsala epidemie koronaviru na vaší aktivitě?
Nijak. Hudba není mým zdrojem příjmů. V civilním zaměstnání mám práce ještě víc a vládní nařízení se snažím dodržovat, i když mi některá přijdou zvláštní a neefektivní.