Málem ho zasypala lavina, přesto Ondřej Smíšek z Děčína považuje zdolávání hor za svůj životní styl. Jeho bilance je úctyhodná, byť ne vždycky se mu podařilo dosáhnout vytouženého cíle.

Ondřeji, jak dlouho se zdolávání hor věnujete – a jak jste se 
k němu dostal?
S lezením jsem začal v roce 1999. Zpočátku to byly klasické cesty na skalách v Bělé, Tisé, Rájci… Pro hory člověk musí trošku dozrát, tak jsem s většími kopci začal až Tatrami zhruba po sedmi letech lezení na skalách.

Jak časově náročný je to koníček?
Spíše než koníček už je to pro mne životní styl, který znamená být někdy i tři měsíce v roce pryč. Často tak musím pracovat třeba z Peru, Francie, Argentiny. Trénuji často i šestkrát týdně, ale 
v zimě se to trošku sníží.

Jak vaše příprava na lezení vypadá?
Trénink spočívá především v lezení na lezecké stěně. V létě venku.
Mimoto jezdím na kole, lyžích, občas nějaký běh, fotbal, prostě jakákoliv intenzivní fyzická aktivita. Na zimní hory je třeba něco nachodit s těžkým batohem, trénovat lezení na ledu.

Z archivu Ondřeje Smíška Pochlubte se: Kde všude jste již byl?
Mou oblíbenou destinací je Francie nebo třeba Walliské Alpy ve Švýcarsku. Peru je země, která mě nesmírně zaujala a doufám, že se do ní potřetí brzy vrátím. V severní Americe pak západní pobřeží –  je skvělé pro jakékoliv zážitky.

Jaká hora byla ke zdolání nejtěžší?
Samozřejmě mám spoustu hor, na které jsem vyrazil, ale nezdolal.
Vrchol je často díky různým vlivům nedosažitelný 
a rozhodně se nevyplatí zvýšit risk nad únosné riziko. 
Z těch, co jsem zlezl, pak třeba Alpamayo v Peru, protože jsem na něj musel dvakrát.  Ale třeba i Aconcagua v Argentině, protože k ní byl velice dlouhý přístup.

Jaká hora byla ta nejvyšší, kterou jste zdolal?
Aconcaqua 6 998 m. Je to nejvyšší hora jižní polokoule.

Lézt na hory je určitě nejen adrenalin, ale i dost nebezpečná záležitost.
Nebezpečné okamžiky se stávají bohužel často buď vlastní chybou nebo nějakým jiným předem neovlivnitelným okamžikem. Laviny 
z hroutících se seraků na Huascaranu, propadnutí do trhliny na ledovci Argentiere. Se smrtí jsem se setkal celkem blízko  na Mont Blancu, kde jsme celkem na poslední chvíli změnili trasu 
a lavina, která zabila 10 lidí, (největší za posledních x let) se nám tak vyhla.
Nebo v Peru, kde den před námi zemřel na Alpamayo polský horolezec.
Ale morbidní historky nemusí být jen 
o horách. Takový přesun nočním Peru taxíkem s taxikářem, který vás chce za každou cenu dovézt co nejrychleji na místo, je opravdu perný. Zvláště když si pasažér uvědomí, že v Peru jezdí dost aut zcela neosvětlených a taxík, který vás veze má třeba přišroubovaná kola jen třemi šrouby, nemá tlumiče pérování a jede vesnicí (samozřejmě neosvětlenou) zhruba stokilometrovou rychlostí.

Na co si člověk musí dávat při zdolávání hor největší pozor?
Těžko říct přímo něco určitého, mám už zažitý nějaký seznam věcí, které prostě udělat mám, nebo naopak věci, které prostě dělat nesmím.

Kam byste se chtěl podívat 
v budoucnu?
V zimě bych chtěl sjet nějaký zajímavý kopec v Alpách na lyžích, mám v plánu Grand Combin ve Valais ve Švýcarsku. Také se znovu pokusit o Dent Blanche také ve Švýcarsku. V září mířím do Yosemitského národního parku a do Red Rocks. Pak zase asi do Peru, prostě plánů je dost, ale důležitá je improvizace, takže třeba budu letos sjíždět děčínský Chlum…

Ondřej Smíšek: Vizitka
Věk: 34 let
Vzdělání: vysokoškolské
Bydliště: Děčín – Chlum
Kontakt: ondrej.smisek@gmail.com
Rodina: čerstvě ženatý