Někteří lidé v Rumburku netuší, že v jejich městě funguje soukromá střední škola pro sociálně slabé. Jiní ji označují za cikánskou školu a neskrývají opovržení. Přitom se zdá, že zcela zbytečně.

„Takové řeči o cikánské škole ignorujeme. Fungujeme první školní rok, máme tu osmnáct studentů a ne všichni jsou Romové,“ vysvětluje asistentka managera soukromé Střední školy managementu a práva Iva Grundzová. Její manžel Jaroslav je jí šéfem, ale momentálně nemocen. V nové školním roce chce otevřít už dvě třídy, přihlásilo pětadvacet dětí, některé s podmínkou, protože jejich prospěch neodpovídal požadavkům školy.

Střední školu zakládal, stejně jako pět dalších v republice, romský předák Emil Ščuka, školám i řediteluje. I když se kolem jeho zařízení vedly podivné řeči, třeba o zpronevěření peněz či neotevření tříd kvůli nedostatku žáků, v Rumburku problémy cítit nejsou.

„My osobně si myslíme, že pan Ščuka se stará výborně, dokáže sehnat peníze na provoz školy i na další aktivity,“ ukazuje seznam, čeho všeho se studenti v letošním roce zúčastní, učitelka Michaela Hlinková. Studenti byli na lyžařské výcviku, s financováním pomohl jak Ščuka, tak i město Rumburk, v seznamu nechybí ani kulturní olympiáda, či vodácký kurz.

Emil Ščuka sám nad kritikou, že mrhá penězi a že tečou bůhví kam, krčí rameny a mluvit o tom nechce.

„Jsme normální škola zařazená do sítě ministerstva školství, máme normativy na žáky. Fungujeme v republice už jedenáct let, a to nám dávali životnost rok, kdybychom to dělali tak špatně, určitě tak dlouho nevydržíme,“ tvrdí a dodává: „Šluknovský výběžek je poměrně zaostalá část děčínského okresu, buďme rádi, že tu funguje alespoň jedna třída střední školy, kde mohou nejen Romové studovat a věřím, že i dostudovat.“ Podle Ščuky ti, které škola nebaví a nemají zájem odpadají už v prvním ročníku. I to se stalo v Rumburku, sedm školáků už odpadlo.

Ti, kteří zbyli studují s nadšením. Osmnáct mladých lidí ve věku šestnácti až dvaceti let. Nikdo je nenutí, přesto každé ráno vstanou a jdou se prokousat rozvrhem odborných i klasických předmětů, třikrát v týdnu až do půl čtvrté.

„Ale taky to nebylo tak jednoduché. Někteří nebyli zvyklí vstávat do školy, manžel pro ně jezdil domů, budil je a vozil do školy, teď už jsou všichni zaběhlí, chodí sem opravdu rádi,“ říká Iva Grundzová. Ti nejlepší dostávají i prospěchové stipendium patnáct set korun. „To bylo prima, nakoupila jsem si oblečení,“ chlubí se devatenáctileté Sabina Siváková, jež v pololetí měla vyznamenání.

Škola sídlí ve stejné budově jako pedagogicko psychologická poradna. „Je fakt, že jsem trochu měla obavy, jak tady budeme vycházet, ale brzy se rozplynuly. Chodí sem většinou dívky, jsou velmi slušné, držím škole palce, aby fungovala pro co možná nejvíce dětí,“ říká speciální pedagožka Renata Valová.

Studijní elán kluků a dívek není hraný. Jsou bezprostřední, na školu pějí jen samé chvály, ti, kteří se přešli z jiných škol i srovnávají a na dotaz, proč teď tak usilovně studují a nedělali to na předešlých školách, svorně odpovídají:

„Tam byla nuda, bylo to o ničem. Tady o nás mají učitelé fakt zájem a my chceme, aby z nás něco bylo, určitě to dokážeme a maturitu si uděláme.“