„Chlapi, neblázněte. Jsem jeden z vás, taky mám hlad,“ snaží se přesvědčit rakouský oficír vojáky. Ale marně. Krátce nato jej srazí puškou na zem a seberou mu šavli. Rumburská vzpoura začíná. Oproti roku 1918 ale vzpouře přihlíží zaplněný park. Rumburk si totiž o víkendu připomněl sté výročí rebelie.

„Byla to hladová vzpoura. Den před jejím začátkem navíc vojákům ještě snížili příděly,“ říká Roman Liščák v uniformě rakouského jednoročního dobrovolníka. Při rekonstrukci slavné vzpoury sehrál Stanko Vodičku, jednoho z jejích vůdců. Stejně jako před sto lety, i nyní zemřel kulkou popravčí čety.

Na přípravách rekonstrukce vzpoury pracoval od loňského roku, snažil se získat co nejvíce informací, aby bylo představení věrohodné. „Je tam minimální fabulace. Ale přesto je to divadelní představení, takže je to potřeba tak brát,“ pokračuje Liščák.

Přestože se přípravě věnoval poměrně dlouho, na samotné nazkoušení měl jen jeden den. Vzhledem k velkému počtu vojáku, kteří v představení hráli, bylo potřeba zapojit hned tři spolky vojenské historie z různých koutů země. Dohromady vzbouřence hrálo přibližně třicet vojáků. „Přípravy na tak velkou akci probíhají prakticky dva roky. Pro Rumburk je to velmi významná událost. Nad letošní akcí přijal záštitu prezident České republiky Miloš Zeman,“ říká starosta Rumburku Jaroslav Sykáček. Prezident sice do Rumburka nepřijel, oslav se ale zúčastnil předseda Senátu Milan Štěch.

Přijel také Legiovlak

Již od úterý stál na rumburském nádraží Legiovlak, který hrál jednu z hlavních rolí i při začátku sobotního programu. Legionáři se utkali pod Dymníkem s ruskými vojáky při rekonstrukci bitvy o nádraží na Transsibiřské magistrále. Tu si nenechalo ujít několik tisíc lidí.

Samotná vzpoura českých vojáků neměla dlouhého trvání. U Nového Boru byla rozprášena. „Vzpoura by měla šanci na úspěch pokud by se k ní připojily i další jednotky. A pokud by se vzbouřencům podařilo obsadit všechny telegrafy ve městě. Z jednoho telegrafu se totiž podařilo odvysílat informaci o vzpouře,“ říká Roman Liščák.

Přestože vzpouru v Rumburku oslavují, členové mnoha vojenských historických klubů ji vnímají jako zradu a dezerci. Některé z nich se dokonce na podobných akcí odmítají podílet. „Dost chlapů, kteří dělají kluby vojenské historie, na to mají zvláštní pohled. Nechci říct, že to jsou přímo monarchisté. Ale pro ně to byla vzpoura proti důstojníkům. Podle mne je třeba ji vidět především v kontextu špatných podmínek, které vojáci měli,“ dodává Roman Liščák.

Připomínkám vzpoury patřila také neděle, kdy přijel například herec Leoš Noha. Ten je praprasynovcem jednoho z popravených vůdců vzpoury, Františka Nohy.