Před mikulášovickým kostelem se v nedělním dopoledni tísnilo několik stovek lidí. Čekali, až v kostele skončí mše a procesí vyrazí k několika zastavením. Velikonoční jízdu si málokdo z okolí nechal ujít. „Jasně, že pojedu. To nic není,“ říkal ještě před začátkem jeden z jezdců, když šel na shromaždiště koní o francouzských holích. Pravý kotník měl totiž v sádře. Ale ani to jej nezastavilo, na koni do Mikulášovic dokonce přijel z šest kilometrů vzdáleného Karlína v Dolní Poustevně.

Ještě než spolu s další přibližně dvacítkou jezdců vyrazili na cestu, dostalo se jim požehnání od generálního vikáře litoměřické diecéze Martina Davídka, který zde sloužil mši.

Tradice velikonočních jízd se do Mikulášovic vrátila před devíti lety, kdy ji ve spolupráci s farností obnovil Spolek Nixdorf, který svým názvem odkazuje na původní německé pojmenování Mikulášovic. A právě velikonoční jízdy jsou jednou z tradic, která byla po vyhnání původního obyvatelstva na dlouhé desítky let přerušena. „Impulsem pro pro obnovení jízd pro nás bylo natáčení dokumentu o velikonočních zvycích u nás, v Lužici a u sudetských Němců. Mnozí nás tehdy odrazovali. Ale nenechali jsme se,“ říká předseda Spolku Nixdorf Roman Klinger. Že se pustil do obnovy velikonočních jízd zrovna on, není náhodné. Jeho pradědeček byl totiž pořadatelem posledních mikulášovických jízd na přelomu 30. a 40. let.

Kromě rodinných vzpomínek měli Klingerovi doma nejen fotografie nebo původní mikulášovický zpěvník, ale také řadu dalších předválečných artefaktů vztahujících se k velikonočním jízdám.

„Měli jsme doma předválečné sedlo, podsedlové deky, spolkové šerpy a postroje. Letos s těmito původními postroji jeli dva koně,“ vyjmenovává Roman Klinger. Co se z dob předválečných nedochovalo, nechali znovu vyrobit buď podle existujících předloh, nebo podle fotografií.

Pro jezdce je to čest

Přesto byl první ročník náročný především po finanční stránce. Bylo potřeba nechat ušít deky na koně nebo zaplatit pronájem koní, kterých bylo při prvním ročníku obnovených jízd v roce 2011 sedm. To ale v následujících letech odpadlo. Pro jejich majitele se totiž opět stalo ctí jet se svým koněm ve velikonočním průvodu. Někteří dokonce odmítají i pronajmutí svých koní pro jízdy v Lužici, aby mohli vyjet v Mikulášovicích.

Velikonoční jízda se od předválečných dob poměrně dost proměnila. Zatímco za první republiky to byla především náboženská událost, dnes stojí v ulicích Mikulášovic i lidé, kteří nejsou věřící. Z jízd se totiž stala spíše společenská událost, při které se potkávají nejen sousedé z města, ale i lidé z okolních obcí.

„Mám radost, že se podařilo něco z kulturního dědictví zachránit. Protože kdybychom to neudělali my, už by to nejspíš neudělal nikdo,“ dodává pořadatel jediné velikonoční jízdy na severu Čech Roman Klinger.

Jízdy mají tradici především v Lužici v Sasku. K jízdě patří kůň vyšňořený květy a labutím peřím s krásným postrojem a černé oblečení jezdců s cylindry na hlavách. V čele procesí jsou neseny církevní prapory a kříž. Procesí vykonává dvě cesty, dopoledne a odpoledne.