Rumburská vzpoura vypukla 21. května 1918, kdy se vojáci náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády vzbouřili kvůli špatnému zásobování, šikaně a nevyplacenému žoldu.

Tři vůdci povstání – Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář – byli 29. května 1918 zastřeleni. Stanným soudem v Rumburku a Novém Boru byli odsouzeni k trestu smrti také Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla. 
U dalších čtrnácti odsouzených k smrti byl nakonec rozsudek zmírněn na mnohaleté vězení. Z více jak 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti.