Pouť Petburgu, největší lodi z PET lahví v Česku, definitivně „ztroskotala"
v Děčíně. Její posádka totiž nedostala povolení pro plavbu po Labi v Německu. Jenže dobrodruzi cestu do německého Hamburku nevzdali. Místo po vodě dovezou vzkazy od fanoušků do severoněmeckého přístavního města na kolech.

„Cíl dobýt Hamburk nepadl. Rozhodli jsme se, že budeme pořád šlapat a že pojedeme 
s PET lahvemi. Takže jsme si potunili stará kola do takového PET designu," řekl těsně před odjezdem z Děčína Jan Kára, jeden z duchovních otců cesty z Nymburka do Hamburku. Většina lahví připevněných na kolech pochází přímo z Petburgu, který byl postaven ze šesti a půl tisíce petek.

Ale ani při cestě na kolech neopustí posádka řeku Labe, po kterém do přístavu na severu Německa původně chtěla doplout. K cestě totiž využijí oblíbenou Labskou cyklostezku. Kola, která je povezou, ale patří spíše do šrotu.

„Chtěli jsme dodržet tradici, vždyť jsme loď každý den opravovali, takže jsme volili ta nejhorší kola. Už teď se kamarádovi urvala šlapka při cestě od Hladového kamenu do zimního přístavu," přibližuje složitosti začátku cyklistické části výpravy Kára.

Běžně  se trasa mezi Děčínem a Hamburgem jezdí jeden až dva týdny, podle Káry ale mohou vzhledem k tomu, jaká mají kola, šlapat do pedálů
i tři týdny.

Petburg sice svou pouť ukončil v Děčíně, ale jeho život nekončí. Nyní bude stát několik týdnů v zimním přístavu, poté jej chce nechat posádka odtáhnout zpět do Nymburka.

Do Děčína připlul Petburg téměř před dvěma týdny, původně zde měl zůstat jen dva dny, aby opravil rozbité kormidlo a pomlácenou loď. Ze dvou dnů se ale nakonec stalo dnů jedenáct. Lodi totiž chyběla potřebná povolení pro plavbu. Původně jim sice bylo řečeno, že žádná nepotřebují, ale během cesty Ústeckým krajem posádka zjistila, že to není tak úplně pravda. Proto si zajistila u Státní plavební správy povolení pro plavbu 
v Česku a doufala, že na základě toho získá povolení i od německých úřadů. To se ale nakonec nestalo.

„Kdybychom chtěli  to povolení získat, tak by to trvalo určitě strašně dlouho. A my teď žádný čas nemáme," vysvětluje Jakub Bureš, proč posádka nakonec snahy o získání německých povolení vzdala.

Podle Bureše byly německé úřady náročnější než ty české.

„Chtěly, aby loď měla motor, na palubě bychom museli mít někoho s oprávněním na malé plavidlo, radarový odrážeč a podobné věci," popisuje nároky německé plavební správy Bureš.

Ale přestože uvázla výprava do Hamburku v Děčíně na tak dlouho, posádka rozhodně nezahálela.

„Zašli jsme do hospod, vyzkoušeli lezení na skalách 
v pískovcích, já jsem si dvakrát zašel do letního kina. Ale teď nás čeká zase šlapání," uzavřel před odjezdem z Děčína Jan Kára.