I když jsem měla nastoupit do svého nového zaměstnání až v pravé poledne, už ráno po probuzení jsem u otevřené skříně řešila, jak se obleču. Věděla jsem sice, že jako prodavačka kaprů strávím u kádí s rybami pouze jednu hodinu, ale klesající rtuť na venkovním teploměru mi jasně ukazovala, že to nebude procházka růžovým sadem a hodně teplé oblečení mi jistě přijde vhod. Jak se později ukázalo, nemýlila jsem se.

Hodina H nastala. Ohlásila jsem se poslušně na recepci obchodního domu Tesco, kde si mě vyzvedl můj odborný dozor Jiří Zavřel a odvedl mě na nové pracoviště. Z prodejního stánku chlad čišel na dálku. Protékající voda a spokojeně se šplouchající kapři v kádích plných ledové vody pocit zimy ještě umocňovali. Můj průvodce mě oblékl do ochranné bílé gumové zástěry. Kulicha jsem si na hlavu nasadila preventivně už dopředu. Sice nepatřím mezi čepicové typy, ale teplo je teplo.

Po zevrubné prohlídce mého nového pracoviště a kontrole důležitých nástrojů jako paliček a ostrých nožů, bez kterých bych se jako prodavačka kaprů neobešla, jsem dostala do ruky podběrák a už jsem v plné zbroji čekala na prvního zákazníka. Ten se však zatím nedostavoval. Ani moje lákání alespoň na prohlídku šupináčů v kádích nikoho nezlomilo.

Nevadí, říkala jsem si. Zatím se podrobněji seznámím s postupem práce prodavače kaprů. Podběrákem jsem šmrdlala v kádi a prohlížela si ryby. Byly pěkné, velké. Najednou mě pomalu přechází humor. Přibližuje se pán a vypadá to, jako když míří přímo ke kádím s kapry. Ale až ke mně nedošel. Jen na dálku volá, že se určitě ještě zastaví a koupí si čtyři pořádně macky. Dneska je podle něj ještě brzy. Tak trochu mi spadl kámen ze srdce. Můj první zákazník a hned by koupil čtyři kapry! Na rozjezd by to byla slušná porce. No nic. Snad přijde další.

Netrvalo dlouho a byl tam. Skutečný zákazník, z masa a kostí. A já mu měla z kádě vytáhnout rybu podle jeho přání. Šupináče nad tři kila. Boj začal. Na první pokus jsem vylovila asi pět šupináčů. Ale on chce jen jednoho! Tak je vracím zpátky do kádě. Zkouším to znovu. Teď už v síti podběráku uvízli pouze dva kapři. Usoudila jsem, že ti by mohli být více než tříkiloví. Ale pán trvá jen na jednom! Vytáhnu je tedy oba dva ven. Povolávám své pomocníky. První z nich mi přidržuje podběrák, druhý pomocník jednoho z kaprů vrací zpět. A můj průvodce Jiří Zavřel říká, co mám dělat. Nastal kolem mě šrumec. Konečně držím ve svých rukou rybu, kterou si přál zákazník.

Pravda, zima, která mi byla ještě před malou chvílí, se najednou rozplynula jak pára nad hrncem. Rybu zabalím do papírové utěrky a odnáším na váhu. Podle rady zakrývám rybě oči utěrkou. Prý aby byla v klidu a nemrskala se. Ručička na váze ukazuje tři kila sedmdesát pět. Zákazník říká, ano tu beru. Ale živou ji nechci. Prosím zabít. Polilo mě horko. Do rozechvělých rukou beru kapra, jeden z pomocníků mi podává paličku. Na stole se leskne nůž s dlouhým nabroušeným ostřím. A co teď, říkám si. Chtěla jsem být prodavačkou kaprů, tak to musím dotáhnout do konce.

V ruce se mi najednou ocitne palička, druhá ruka přidržuje rybu. Najednou padne rána, a je hotovo. Pomocník mi říká, jak kapra píchnout, ale po kratičkém zaškolení nechávám tuhle finální část raději na něm. Já už jen rybu překulím ze stolu do igelitky a předávám trochu udivenému, ale usmívajícímu se zákazníkovi. Hodina uběhla. S chutí ze sebe svlékám gumovou zástěru a vracím se zpět do vyhřáté redakce, abych mohla napsat tyto řádky. Prodavačem kaprů bych rozhodně nechtěla být déle než jednu hodinu. A to i přesto, že ryby miluji jak v přírodě, tak na talíři.