Dvanáct dvojic se tentokrát vydalo závodit na sever Evropy. Okruh vedl kolem Baltského moře přes Německo, Švédsko, Finsko či Polsko zpět do Čech. Na cestě autostopem za dobrodružstvím čekalo na páry i letos množství povinných i nepovinných úkolů. Za splnění druhých jmenovaných soutěžící získávali body nebo časové zvýhodnění. „Letos si vzali závod pod správu loňští vítězové Klára s Emilem. Jaké budou úkoly, jsme se dozvěděli v předvečer závodu. Nepovinných úkolů jsme se snažili se Zdendou plnit co nejvíce, protože nám to moc nejelo a potřebovali jsme zvýhodnění,“ říká mladá závodnice.
LOŇŠTÍ SOUPEŘI
Právě se Zdeňkem Lžíčařem se Eliška na mistrovství potkala loni jako soupeřka. Tentokrát se rozhodli zúčastnit společně jako partneři, sokem se jí stal loňský parťák Milan.
„Zdenda jel loni s kámošem a moc se jim nedařilo. Byli jsme v kontaktu z loňska a sháněl parťačku, tak jsem mu napsala, že pojedeme spolu. Loni mě chtěl pozvat na zmrzlinu v Ohridu, jenomže tam nestihl dojet, když jsem tam byla, tak jsem řekla, že pojedu s ním, aby mě pozval v Talinu v Estonsku,“ vzpomíná s úsměvem Eliška.
V předvečer závodu se všechny dvojice sešly v Praze na Letné a ráno mohly odstartovat. Děčínsko-pelhřimovský pár vsadil na autostop u pražského hlavního nádraží, odkud se jim podařilo odjet téměř okamžitě a jako prvním mezi ostatními týmy.
V Německu na Elišku a Zdeňka čekala první komplikace. Omylem se totiž dostali do centra Berlína, kde se zdrželi asi sedm hodin. Po strastiplném bloudění pryč z města měl pár další smůlu. Trajekt, na který jeli do Rostocku, totiž nestihli o půl hodiny, další jel až ráno. „Bylo to ale štěstí v neštěstí. Potkali jsme tam Čecha Martina, kterému to taky ujelo, a tak se k nám přidal na pokec. Závod ho strašně nadchl a říkal, že nás vezme, že jede do Švédska do práce,“ líčí Děčíňanka. Mistrovstvím nadšený Čech tak páru pomohl přiblížením dlouhým skoro tisíc kilometrů.
Švédsko pak skrývalo zajímavý úkol. V Sevedstorpu neboli Bullerbynu, kde žily podle autorky Astrid Lindgrenové hrdinové dětské knížky, se pár v prvním průjezdním bodu setkal s českými zadavateli úkolu. „Měli jsme najít konkrétní větu v knížce Děti z Bullerbynu. Měla jsem nakonec třetí nejlepší čas, našla jsem ji asi za třináct minut,“ popisuje Eliška.
Jedním z nepovinných úkolů bylo dostat se za polární kruh. Do jeho splnění se oba mladí lidé s nadšením pustili. Přes dělící čáru přešli nejen oni sami, ale přenesli přes ni i svého maskota Alfonse, nafukovacího plameňáka.
Ve finských Helsinkách na dvojici čekal povinný úkol. „Měli jsme si vybrat, jestli chceme něco teplého do těla, nebo něco teplého na tělo. Byli jsme zvědaví, co bude něco teplého na tělo, tak jsme si to vybrali. Přišla SMS, že máme najít saunu a tam se saunovat hodinu a půl,“ vypráví závodnice s tím, že oba byli z úkolu nadšení.
Na místě potkali další dvě posádky. Ty ale byly úplně nahé. Šlo totiž o jedinou veřejnou saunu ve Finsku, kde se žádné vrstvy oblečení nenosí. Ani tohoto úkolu se naši závodníci nezalekli a k saunování v rouše Evině a Adamově se přidali.
V Litvě se podařilo děčínsko-pelhřimovské posádce stopnout dokonce autobus. Brzy na ně čekal další nezapomenutelný zážitek, Hora křížů. Magické místo pokryté desetitisíci, ne-li statisíci křížů různých materiálů a velikostí. Jeden měl tým vyrobit na místě a dát jej k ostatním.
Eliška se Zdeňkem na cestách přespávali, kde se dalo. I v dětském domku, především ale pod širákem, ačkoli se teploty na severu blížily i nule. „Oblékala jsem na sebe všechno, co jsem měla u sebe. I klaunský nos z loňského závodu,“ směje se Eliška.
PRO DOBROU VĚC
Cestu Evropou kolem Baltského moře absolvovali Eliška a Zdeněk stopem za deset dní. Nakonec tým zpět do Prahy dojel předposlední z devíti posádek, které do cíle dorazily. Tři dvojice soutěž z různých důvodů nedokončily.
Protože se ale počítá nejen čas, ale také nasbírané body za plnění úkolů a za odeslané DMS na podporu jednotlivým párům, odvezl si tým Elišky a Zdeňka úctyhodné 6. místo. Díky dárcovským zprávám se navíc podařilo vybrat rekordních více než 63 tisíc korun na Konto bariéry.
