Ještě před půl rokem jsem byla zapřísáhlým odpůrcem sociální sítě facebook. Myslela jsem si své o těch všech, kteří se se svými pocity, trápením, radostmi svěřují přátelům třeba na druhém konci světa. „Koho to zajímá, že si jdu k večeři udělat kuře s bramborem, nebo že jsem právě smutná, veselá, naštvaná, nebo že jsem se včera opila tak, že dnes nemohu ani vylézt z postele,“ rozčilovala jsem se, když mi kamarádka nadšeně líčila přednosti facebooku.

Nakonec mi zvědavost nedala a já se na facebook zaregistrovala také. Prvních pár dnů jsem jen bezradně tápala a netušila. k čemu je to dobré. Potvrdila jsem si pouze svůj původní názor: Sociální síť je pro ty, kteří nedokáží navázat přátelství v běžném životě, a tak raději hledají virtuální kamarády.

Ale ouha. Po pár dnech mi kamarádka představila mou první hru na facebooku. Tak jsem začala čile farmařit. Okolní svět pro mě v podstatě přestal existovat. Moje první myšlenka, když jsem ráno vylezla z postele, patřila mé virtuální farmě. Musela jsem sklidit, zasít a obstarat zvířata.

Nadšení pro farmu mi ale dlouho nevydrželo. Otevřela jsem si proto restauraci a začala vyvářet. Došlo to tak daleko, že jsem kvůli farmě a restauraci vstávala o hodinu dříve. Musela jsem přeci všechno stihnout. Oba podniky se mi utěšeně rozrůstaly. Po pár měsících jsem odrovnala dvě počítačové myši, počet kliků za den se totiž značně zvýšil. Ukazováček pravé ruky občas postihla křeč. Přátelé mi nadávali, že neustále sedím u počítače.

Vymlouvala jsem se, že pracuji. „Doopravdy s vámi nemohu večer jít na pivo, mám moc práce,“ tvrdila jsem skoro každý pátek. Styděla jsem se přiznat, že jsem závislá na počítačových hrách. Naštěstí nadšení opadlo. Farmu i restauraci jsem zrušila. Čtrnáct dnů jsem vydržela a navázala opět kontakt se svými kamarády a zašla s nimi na pivo.

Pak ale přišla další hra. Teď každé ráno vstávám, usedám k počítači a hledám poklady na opuštěných ostrovech. Počet mých virtuálních přátel také značně vzrostl, potřebuji přeci sousedy, abych si z jejich ostrovů mohla odnášet tolik potřebné diamanty.

Naštěstí mě ještě nepostihla potřeba svěřovat se virtuálním přátelům se svými pocity, o tom si stále myslím své. Našla jsem na sociální síti ale i jiné klady, je to skvělý zdroj informací. Nemyslím tím však informace typu: „Právě jsem se vyhajinkal, dám si čajíček a pádím do práce.“ Při čtení těchto statutů mám potřebu si odběhnout na toaletu.