Kromě klasických bohoslužeb pořádá Tomáš Matějovský i speciální prohlídky kostela nebo netradiční bohoslužby, aby ukázal veřejnosti, že jeho práce, stejně jako víra, nejsou ničím, čeho by se měl kdokoliv obávat.

Vy jste se narodil v Praze a jako farář jste působil v Libici nad Cidlinou a poté v Jablonci nad Nisou. Jak jste se dostal k nám do Děčína?

U nás je to tak, že člověk po určité době změní působiště, sbor, město i lidi. Nám (mně a manželce) se do Prahy nechtělo a na vesnici zase jako Pražák nemám. No a Děčín nám padl do oka.

Vyhovuje vám tenhle stěhovavý způsob života?

Myslím si, že v Čechách je to hodně nezvyklé, ale mně to nijak nepřekáží. V jiné práci bych to asi nevyhledával, ale my jsme si zvykli. Dokonce nám to stěhování i pomáhá strukturovat život na jeho jednotlivé etapy. Počítám ale s tím, že pokud se bude vše dobře vyvíjet, tak tady už zůstanu na důchod.

V Libici nad Cidlinou jste nastoupil jako farář po ukončení Evangelické teologické fakulty v roce 1989. Jaké byly vaše začátky? Je něco, s čím jste si tehdy třeba nevěděl rady nebo co vás překvapilo?

Já jsem nastupoval k 1. říjnu 1989, čili ten nástup byl pak poznamenán 17. listopadem a tou totální změnou všeho. U nás ta změna režimu byla dosti zásadní. Na spoustu věcí jsem nebyl připravený. Například výuka ve škole nebo možnost vstupovat do veřejného prostoru, což před tím nešlo. Dělat věci bez státního dozoru, to taky nešlo. Naši profesoři nás na to nepřipravovali, protože to nikdo nečekal, takže to byla velká improvizace. Ale žádné těžkosti nebo zklamání jsem asi neměl, naopak velkou radostí byla možnost spoluzaložit středisko Diakonie v Libici nad Cidlinou, které bylo nejdříve střediskem pečovatelské služby a poté domovem důchodců. Bylo to to hezké období 90. let, kdy se dělalo všechno na koleni.

Vnímáte za ty roky nějaké výraznější změny, ať už ze strany věřících nebo v přístupu ateistů k náboženství?

V průběhu těch 30 let ubylo věřících z tradičních rodin. Teprve teď přichází ta krize 70. a 80. let. Zajímavé je, že rodiny přežily 50. léta, kolektivizaci, pronásledování statkářů i středních vrstev a inteligence. A pak přišel rok 1968 a ta celková deziluze společně s Husákovým obdobím společně poznamenali církev v tom, že došlo k úbytku tradičních věřících rodin. V současnosti se potkávám s lidmi, kteří přicházejí úplně mimo tradici. Je překvapivé, že jsou to i celé rodiny bez církevní minulosti.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Děčínsko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase ve středu.

Eliška Střelková