Samos, Naxos, Sifnos, Falkonera. To jsou jen některé z ostrovů, které expedice během své plavby navštívila. „Byl to archeologický experiment. Nebyla to jen plavba po Egejském moři. Snažili jsme se ověřit teorii o šíření prvních zemědělců ze střední Asie do Evropy. Toto byla už čtvrtá expedice, jejich historie sahá až do 90. let,“ říká Richard Nagel, který se tohoto experimentu účastní od samého počátku.
V 90. letech studoval na univerzitě v Hradci Králové, kde myšlenka expedice Monoxylon vznikla. V roce 1995 vyplul na moře první dlabaný člun, shodou okolností stejně jako letos na Egejské moře. Už u této výpravy Richard Nagel byl. O tři roky později zamířila expedice Monoxylon II západním Středomořím z Itálie do Portugalska. „Teorie o tom, že první zemědělci používali tyto lodě, je podložená archeologickým nálezem od jezera Bracciano v Itálii, kde byl nalezen monoxyl z mladší doby kamenné. Ten se stal vzorem pro naši loď,“ vypráví Nagel. Postupem času se i lodě českých výzkumníků zdokonalovaly tak, aby byly schopné plavby na otevřeném moři.
Po dvou cestách vynechal třetí expedici, která jela Egejským mořem od severu na jih na Krétu. Časem se mu ale myšlenka na další plavbu začala znovu vkrádat do hlavy. A tak svým kamarádům z výpravy řekl, že pokud pojedou znovu, že to zváží. „Loni na jaře mi přišla textovka od duchovního otce celé myšlenky Radka Tichého, že mají nádherný dubový kmen, který spadl v lese, a že z něj budou dlabat člun, který by mohl být v parametrech nálezu z Bracciana. Po jednodenním rozmýšlení jsem řekl, že do toho jdu. Zaujalo mě na tom to, že to bude nový člun. A zároveň se tato expedice od těch předchozích lišila v tom, že celou cestu měla jet jedna posádka bez střídání,“ říká Nagel.
Než vyjel letos v létě na moře, musel se zaměřit na fyzičku
Cesta je extrémně náročná. Věnoval se tak při trénincích vytrvalosti i síle. „Určitě to ale nebylo tak, že bych trávil hodiny v posilovně. Při cestě se ukázalo, že pádlování je hodně o technice a vytrvalosti, protože jsme byli v lodi denně i šest až osm hodin. Nejdelší etapa trvala 11 hodin, nejdelší úsek měřil asi 45 kilometrů,“ přibližuje náročnost plavby krásnolipský mořeplavec. Dohromady v lodi strávili okolo stovky hodin, v průměru tak jeli pětikilometrovou rychlostí. Pokud to podmínky dovolily, pomáhali si také plachtou, která rychlost plavby zvýšila někdy i o více než 2 kilometry v hodině.
Během celé cesty v blízkosti monoxylu plula asistenční loď, na které měli účastníci osobní věci, zásoby vody a potravin a která sloužila i jako zázemí pro natáčení dokumentárního filmu o expedici.
Nejdelší etapy čekaly celou posádku na závěr plavby, když opustila ostrov Milos. „Pak jsme jeli mezi neobydlenými ostrovy, kde byla vždy jen jedna malá plážička, kde se dalo ukotvit. V první části expedice jsme se zase potýkali s protivětrem a protivlnami. Při cestě na ostrov Amorgos jsme dokonce měli pocit, že stojíme na místě, a zvažovali jsme co dál. Byli jsme na pokraji sil, ale nakonec jsme to nějak kousli a dopluli do cíle etapy. Pak jsme sice měli problém se postavit, ale euforie byla veliká,“ popisuje Richard Nagel.
Kromě vln, kvůli kterým bylo nutné vylévat vodu z lodi, výpravu trápila také vedra, kdy se teploty šplhaly ke 40 stupňům. Tomu přizpůsobili mořeplavci z Čech i dobu, kdy vyjížděli na moře. Nejprve pluli od brzkého rána, později pak vyjížděli spíš odpoledne a pluli až do setmění. „Když byla klidnější hladina, tak jsme na chvilku zastavili a naskákali do vody, abychom se ochladili. Jednou na nás takhle z doprovodné lodi volali, ať plaveme hned zpátky, že jede trajekt. Nešlo o to, že by nás přejel. Ale jak by viděli někoho ve vodě, tak by poslali záchranu, a kdo by to pak platil,“ dodává se smíchem Richard Nagel.
