„Denně jsem chodil do školy do Podmokel. Tedy než jsem si udělal úraz a nemohl na lyžích jezdit do Děčína. Než jsem se uzdravil, tak ji uzavřeli a udělali z ní lazaret,“ vzpomíná 90letý John, který nedávno přijel do Děčína kvůli premiéře dokumentárního filmu mapujícího jeho život v Československu i následně v Německu včetně jeho designérské kariéry.

Johnovou podmokelskou školou byla dnešní Střední škola řemesel a služeb v Ruské ulici, ve studiu následně pokračoval až po svém usídlení v Německu. Nejprve se vyučil zámečníkem, později pokračoval na dalších školách, až skončil na vysoké umělecké škole v Berlíně – Weissensee patřící mezi nejrespektovanější v Německu.

Nezpřetrhal vazby na domovinu

Erich John je držitelem mnoha ocenění
1962 a 1964 Zlatá medaile za vynikající design
1978 Medaile za zásluhy NDR
1982 Cena NDR za design
2019 Berlínská medaile za zásluhy
2021 Spolkový záslužný kříž na stuze

Kontakty se svou domovinou nepřerušil ani po vyhnání z Československa. Už jako student měl už v 50. letech řadu kontaktů v jeho bývalé vlasti. Především na pražský UMPRUM. „Jezdili jsme na výměnné pobyty, jeho studenti jezdili do Berlína, my do Prahy. Ale samozřejmě to nebyl jen čas na studium, jezdil jsem třeba po moravských zámcích. V 60. letech během Pražského jara bylo pro nás Československo velmi důležité,“ vzpomíná na dávnou minulost čilý devadesátník. Domů do Choratic se od konce války vrátil poprvé na začátku 60. let, jeho rodný dům v této malebné vísce dodnes stojí. „Potkal jsem zde tehdy i své kamarády a známé, kteří zde zůstali,“ přidává vzpomínky na návrat po mnoha letech Erich John. Statek, ve kterém jeho rodina žila, po válce získalo zemědělské družstvo, od kterého jej později odkoupil soukromý majitel.

Po revoluci se seznámil s Luďkem Masárem. Ten pátral po historii Choratic a hledání jej zavedlo na německé servery. Na jednom z nich nalezl fotografii staré duté lípy, ve které si i on jako malý hrával. „Postupně jsem si stránky pročítal a dostal se až ke jménu Erich John. Dozvěděl jsem se o něm, že je to designér. Dokonce bydlel v domě, kde bydlel můj kamarád z dětství, strávil jsem v něm spoustu času. A najednou čtu příběh čtrnáctiletého kluka, který v tom domě také byl, který trávil dětství v těch samých kopcích jako já a který musel odejít,“ přibližuje počátky kontaktů Masár.

Přibližně týden poté začal na dvoře štěkat pes a pan Masár viděl, jak se někdo blíží. „Viděl jsem, jak starý pán jde po louce k lesu, snažil se překonat elektrický ohradník. Volal jsem na něj, ať tam nechodí, že je tam plemenný býk. To jsem ale nevěděl, že mi nerozumí,“ pokračuje choratický patriot. Stařík sešel z kopce a odcházel pryč. Masárovi ale přišlo hloupé jej nechat jen tak bez vysvětlení odejít, proto sešel dolů k bráně. „Podával mi ruku a říkal: Já jsem Erich John. Vykulil jsem oči. Vždyť jsem o něm před týdnem četl jako o čtrnáctiletém klukovi, který musel opustit Choratice. A on nyní stál živý přede mnou,“ přibližuje seznámení s uznávaným designérem Luděk Masár.

Jeho výrobky slavily úspěch

Prvním výrobkem, který nesl Johnův rukopis, bylo v polovině 50. let minulého století na svou dobu designově velmi moderní rádio Undine II. O několik později pak slavila především exportní úspěch jeho sada příborů nebo kovové kalíšky, které byly snad v každé kavárně a cukrárně v bývalé NDR. V kancelářích pak nebylo možné přehlédnout jeho psací stroj Erika. To už ale mířil do Rathenowských optických závodů (ROW), kde vyvinul například zcela nové divadelní kukátko a které se později nesmazatelně zapsaly do jeho práce.

Byli to právě lidé z ROW, kteří pracovali na legendárních hodinách určených pro Alexanderplatz, největší náměstí tehdejšího východního Berlína, jen na dohled od další berlínské ikony – televizní věže. Původně se počítalo s tím, že na náměstí bude socha Lenina nebo Marxe. John ale uspěl v soutěži s unikátními hodinami ukazujícími čas na 148 místech na světě. Proto se jim říká Weltzeituhr.

Jejich výrobu provázely typické problémy, které znaly všechny socialistické země - nedostatek potřebných součástek či nedostupnost západních technologií. Přesto si John dokázal především díky kolegům z ROW poradit. Hodiny začaly poprvé ukazovat čas v roce 1969 a staly se důležitým místem setkávání. Podobně, jako je tomu u svatého Václava na Václavském náměstí v Praze.