Určitě Banff a Rocky Mountains. Je tam nádherná příroda, jsou tam hory, které mám hodně rád,“ říká o svých oblíbených místech Martin, který v Kanadě pracoval v rafinériích, na ropných polích nebo na stadionu Edmontonu Oilers.

Proč jste se rozhodl odjet do Kanady?
Protože jsem sháněl práciv zahraničí, ideálně něcov ropném průmyslu. Bylo to někdy v únoru, ve dvě ráno, když jsem brouzdal po internetu a hledal práci, tak na mne vyskočil inzerát, že shánějí lidi do Kanady na ropná pole na opravy vrtů. Poslal jsem jim životopis a za měsíc a půl jsem byl v Kanadě.

Tam jste dělal co?
Opravovali jsme ropné vrty. Měli jsme velký náklaďák s ramenem. S tím jsme přijeli k vrtu, vztyčili stožár a začali tahat z vrtu tyče tak dlouho, než jsme našli tu rozbitou. Víceméně je to pořád to samé dokolečka. Ale byla to práce, bylo jí hodně a celkem rozumně zaplacená. Přijel jsem tam, hned jsem měl práci, hned jsem měl ubytování, o nic jsem se nemusel starat.

Martin CHMELAŘ

• Martin Chmelař (33) – rodák z Děčína, absolvent průmyslové školy.
• Po skončení studií pracoval na výškových pracích.
• Před sedmi lety se rozhodl odjet do Kanady, kde získal před časem občanství. Pracuje v dolech, na ropných vrtech nebo v horách.

To jste dělal po celou dobu v Kanadě?
Ne, to jsem dělal prvních dva a půl roku než jsem dostal zelenou kartu. V tu chvíli jsem se přestěhoval, protože jsem pracoval v Saskatchewanu, kde není vůbec nic. V létě je tam plus 40, v zimě minus 40 stupňů, nejsou tam téměř žádné stromy, jsou to jen pole s obilím, ropná pole a pastviny s krávami. A v zimě hromada sněhu. Tak jsem se přihlásil na školu pro průvodce na mořských kajacích a plachetnicích. To byl osmiměsíční kurz v Britské Kolumbii, kde jsme se jezdili dívat na velryby, pořád jsme někde kempovali. Ale nikdy jsem to nedělal. Po tomto kurzu jsem si udělal speciální kurz na výškové práce. Ten trval pět dní a pátý den odpoledne jsem seděl u týpka v autě a domlouval si s ním práci.

Kam vás tahle práce zavedla?
Začal jsem dělat ve Vancouveru na věžácích, potom jsme vrtali v Britské Kolumbii skály. Následně jsem se přestěhoval do Alberty do Banffu, což je nejstarší kanadský národní park. Tam jsem se dostal k jiným pracím, dělal jsem třeba osm měsíců na stadionu Edmontonu Oilers. Hodně jsme také dělali v horách protilavinové systémy, tam jsme létali do práce vrtulníkem.

Dělal jste v poměrně nebezpečných provozech, stal se někdy nějaký průšvih, kdy šlo o zdraví?
Nějaké se staly, párkrát se můj andělíček strážníček asi hodně zapotil. Jednou na mne málem spadl půltunový blok na jeřábu. To jsem uhnul na poslední chvíli, protože dopadl tam, kde jsem o vteřinu dříve měl hlavu. Pak došlo k výbuchu v rafinérii a my jsme zrovna byli na cestě k místu, kde to vybuchlo. Od toho nás dělilo asi padesát metrů. Takže z toho jsme taky stihli vybruslit. Jak se dělá v horách, tak občas kolem vás proletí nějaký kámen. Pak už šlo jen o drobnosti, které člověk přestane počítat.

Která z těch všech prací vás nejvíce bavila?
Všechno mělo své, každou práci jsem si nějak užil. Na ropných polích byl zajímavý začátek, kdy se to člověk učil. Práce v dolech kilometr pod zemí byla zajímavá, práce v horách byla krásná. Dělal jsem v dole na zlato, kde jsme se po kotníky brodili ve zlatě, když se jim rozbily čerpadla. Tam když jsme jeli dovnitř, tak nás kontrolovali, jestli u sebe nemáme alkohol a cestou ven, jestli nemáme zlato. Většina podobných pracovních míst je přísně bez alkoholu. To platí také pro pracovní kempy, kde jsme i několik týdnů. Je to Kanada, je tam samota, tma. Takže by při konzumaci alkoholu mohli mít podobné problémy, jako mají třeba v Rusku, možná i částečně mají. Velkým problémem jsou i drogy, jako je třeba kokain. Žijí ve zlaté kleci, kde nic není. A co udělají, když přijdou domů?

Projel jste velkou část Kanady, kde se vám tam líbilo nejvíce?
Určitě Banff a Rocky Mountains. Je tam nádherná příroda, jsou tam hory, které mám hodně rád.

Když srovnáte život u nás av Kanadě, je mezi tím velký rozdíl?
Stěžují si vždycky všichni, je jedno, jestli u nás nebo v Kanadě. Určitě je tam lepší životní úroveň. Lidé jsou víc otevření. Každý se tam na každého usmívá. Což může být ale dvojsečná zbraň, protože si člověk není jist upřímností. Občas se to zdá jako přetvářka. Ptají se jak se máš, ale berou to spíš jako pozdrav. U nás to většinou není formalita, ale opravdový zájem.

Když jste šel do zámoří, uměl jste anglicky?
Uměl jsem základy. Pobavit se o svém denním životě, o počasí a tak. Ale tam se na člověka nahrne spousta pracovních věcí, které se musí naučit. Hlavně v té práci to bylo náročnější. Je to hodně odborných výrazů, navíc na sobě mám dvě vysílačky, musím komunikovat s klientem a zároveň s kolegy. Navíc je tam strašný hluk, takže je to na komunikaci složitější.

Vy máte kanadské občanství, jak těžké bylo jej získat?
Kupodivu nijak zvlášť. Bylo jen potřeba správně vyplnit všechny papíry. To jsem nechal udělat někoho jiného, protože já na vyplňování papírů nemám buňky. Jedny jsem si vyplnil, poslal a vrátili mi je. Takže jsem si řekl, že to nemá cenu se takhle trápit. Jinak to bylo jen o trpělivosti a vydržet tam po určitou dobu žít. Pak bylo potřeba zvládnout jazykovou zkoušku, která se skládala z poslechu a mluvení.

Jak vypadá předání osvědčení o občanství?
Osvědčení jsme dostali na slavnostním předávání v Calgary. Musí se u toho odříkat přísaha. To kontrolují, jestli ji opravdu odříkáváte. Mezi žadateli chodila ženská a poslouchala, zda ji všichni říkají. Pokud by ji někdo neřekl, občanství nedostane. Následně se zpívá kanadská hymna, donutili nás to zpívat i ve francouzštině.

Proč jste o něj požádal?
Proč ne, když byla ta možnost a mohu mít dvě občanství, české i kanadské. O status trvalého pobytu může člověk přijít, pokud by na určitou dobu z Kanady odjel, u občanství nic takového nehrozí.

Když cestujete, používáte český nebo kanadský pas?
Co jsem přijel, tak jsem nikde nebyl. Takže těžko říct. Po Evropě bych asi používal český, ale kdybych jel třeba na Zéland nebo do Austrálie, tak si možná vezmu kanadský.

Žije v Kanadě hodně Čechů?
Žije, jsou tam celé české komunity. Městečko Canmore, kde žiji, je mezi Čechy poměrně oblíbené. Takže mu říkáme Czechmore. Když jsem v práci, tak se samozřejmě bavím s Kanaďany, ale pokud jde o volný čas, tak spíše s Čechy, protože na Kanaďany není takový spoleh. S někým se domluvíte, že jdete lézt do skal a on hodinu před tím napíše, že mu do toho něco přišlo a že se mu nechce.

Budete se vracet Kanady?
Chtěl jsem zůstat v Čechách, ale ještě to asi přehodnotím. Mám tu plány, ale ještě kvůli tomu potřebuji odjet. Vím ale jistě, že nechci zůstat v Kanadě po zbytek života. Sedm let jsem si myslel, že tam zůstanu. Ale poslední rok se mi to přecvaklo a najednou jsem chtěl domů.

Cesta do Kanady ale nebyla vaší první, je to tak?
V devatenácti jsem odjel se dvěma kamarády na půl roku do Turecka a Indie. Stopem, vlakem, autobusem, letadlem. V Indii jsme byli poprvé čtyři měsíce, dva na severu, dva na jihu. Podruhé jsem se tam tři měsíce učil hrát na bubny a tři měsíce jsme cestovali na motorkách, které jsme si pak přivezli do Čech. Původně jsme na nich chtěli přijet. Ale když je vám 21 let, chcete projet Pákistán a nemáte to úplně promyšlené, tak to většinou nevyjde. Takže jsme je raději poslali. Pak jsem vyrazil do Indie ještě jednou, ta země mne opravdu zaujala. Ale nevím, jestli tam někdy ještě pojedu. Je spousta jiných krásných zemí.