Jejich konstruktér Albin Hugo Liebisch jich v Krásné Lípě na Děčínsku vyrobil asi 
1 500. Každý kus byl víceméně originál. Do dnešních dnů se jich zachoval jen zlomek. Včera uplynulo půl století od chvíle, kdy v listopadu 1965 téměř v zapomnění zemřel.

Mohutné stroje s trubkovou konstrukcí začal Liebisch vyrábět v roce 1925 a pojal je jako alternativu tehdy nedostupného automobilu. Najednou dokázaly odvézt čtyřčlennou rodinu. Nejdelší exempláře totiž nejen že měřily přes tři metry, ale dala se k nim připojit navíc ještě sajdkára.

Liebisch si dokonce sám vyráběl jednoválcové motory vlastní konstrukce o objemu 598 kubických centimetrů, který měl zpočátku výkon 16 a ke konci výroby pak až 24 koní. A koly odlévanými z hliníku výrazně předběhl dobu.

Obchodního úspěchu však sudetský Němec, který mluvil plynně česky, se svými motocykly nedosáhl. I když nabízel i splátkový kalendář, nevyvážilo to jeho špatnou prodejní síť. Většina zájemců se totiž musela vypravit přímo do továrny.

K vůni oleje přičichl konstruktér poprvé ve Varnsdorfu, kde se učil u prodejce šicích strojů, jízdních kol a motocyklů.

A když si jeho mistr pořídil v roce 1905 jako jeden z prvních v okolí automobil, bylo 
o Liebischově osudu rozhodnuto. Našel si práci v servisu krásnolipského průmyslníka a nadšeného motoristy Alfreda Hielleho, kde stavěl karoserie i pro vozy Bugatti.

Prototyp vlastního motocyklu tady Liebisch postavil mezi lety 1922 a 1924. Peníze na rozjezd výroby mu dal Hielle.

Za války se v továrně vyráběly díly pro vojenský průmysl, po jejím konci se Liebisch snažil získat svolení s obnovením výroby, nakonec ale skončil i se synem ve sběrném táboře.

Život či přinejmenším zdraví jim zachránilo to, že byli zručnými mechaniky. V roce 1946 se směli z Československa odstěhovat za příbuznými do Pasova.