Narvané sály, výhrůžky i porady šlapek: Devadesátky byly divoké, vzpomíná dýdžej

Devadesátá léta byla dost drsná. Jsou dýdžejové, kteří vzpomínají, že jim podivní hosté drželi u hlavy revolver, aby si vynutili hraní. Zažil jste i vy nějaký exces?
Nejhorší zkušenost mám někdy z roku 1990, když jsem jezdil hrát pátky a soboty do Vejprt. Byla tam hospoda Silka. Šílenej pajzl. Jednou, když jsem ohlásil hodinu po půlnoci konec, ke mně přišli dva týpci. Tenkrát jsme jako dýdžejové používali velké mixážní pulty. Byly to klasicky dva gramce propojené mixážním pultem s mikrofonem a fadery na míchání. Šlo o jeden komplex, který měl třeba metr dvacet na šedesát čísel. Oni prostě přišli, každý vzal ten mixážní pult z jedné strany, dali ho mimo stůl a řekli: Buď budeš hrát dál, nebo ti to pustíme na zem. Nikoho jsem se nedovolal. Pořadatelé byli ožralí, lokál narvanej, lidi chtěli, aby se hrálo a já tam stál sám. Nedalo se nic jiného dělat, než že jsem pokračoval zadarmo. To bylo asi nejhorší, co jsem zažil. Že mi venku občas čůrali na auto, nebo na mě řvali 'Průša je úchyl' podle té písničky, nepovažuju za nějaké excesy. S tím se muselo tak nějak počítat.

Neprakta, Tipáč, Tukan. Na legendy „devadesátek“ vzpomínají fanoušci pořád

Máte nějakou speciální vzpomínku i z dalších měst?
Těch bylo. Jednu mám například z Hotelu Sport Dubí. V Dubí vzniklo v devadesátých letech strašně moc bordelů, i když v tomto hotelu byla prostituce zavedená už za totality. Jezdili tam hlavně tiráci. Hrálo se tam každý den, byl na to jeden dýdžej. Jednou mi řekl, jestli bych mu nepomohl. Já na to kývl a začali jsme se střídat. Když jsme přijeli s mým technikem prvně, vlezli jsme do lokálu zrovna když tam měly poradu prostitutky. Sál byl plný ženských. V okamžiku, když jsme přišli, se zrovna hádaly, která je největší šmudla a nedbá o sebe. Různě tam tahaly z kabelek kalhotky a ukazovaly, že prý: Já používám po každém klientovi nové. To byl pro mě šok v tom devadesátém. Já do toho nikdy neviděl a teď to tam bylo celé přede mnou. No, zvykl jsem si. Hrál jsem tam asi čtyři měsíce.

Zdroj: DeníkKde jste hrál v Ústí?
Hrál jsem v restauraci U Karla IV., ale hlavně na hradě Střekov - ve velkém sále s klenutou klenbou. Tam to bylo zajímavé. Když jsem přijel na první diskotéku, stál tam takovej vypíglovanej číšník. Před začátkem jsem měl vždycky trému a zaháněl ji panákem. Poslal jsem pro něj technika, tenhle číšník nám ho ale odmítl dát, že neví, kdo jsme. Když jsme si to vyříkali, zeptal se, jestli se mi chce hrát. Odpověděl jsem, že hraju už sedm dní v kuse, tak na jednom dni nesejde. On si stoupl před lidi a prohlásil: Ptám se vás, kdo chce zůstat na diskotéku, vstupné je sto korun. To byly na tu dobu docela dost peněz. Všichni odešli. On nalil panáky a řekl, teď ti budu vyprávět o svém životě. Vyprávěl mi, jak dělal na hradě u prezidenta a jak ho zničil alkohol. Zůstal jsem do pěti do rána a pak jel rovnou do práce.

Jste z Chomutova, která diskotéka byla na začátku 90. let v okrese nejvyhlášenější?
Taková největší a nejvyhlášenější diskotéka byla v jirkovském Horníku – jmenovala se Haus. To byla opravdu profesionální špičková diskotéka, kterou už tenkrát dělali na klíč. Ze západu si dovezli světla, diskotéku zařídili zvukovou a světelnou aparaturou a dalšími efekty jako byla mlha a takové věci. Hrálo se tam tenkrát z vinylu. Dnes hrají dýdžejové z počítače a vůbec si neumí představit, co to bylo hrát z desek, kdy se museli trefovat do drážek, míchaly se písničky a všechno se dělalo tvrdě ručně. Člověk neměl ani vteřinku času. Do Hausu chodily mraky lidí a hráli tam profíci. Diskotéka ale vydržela jen dva roky. Všechno se to rychle okoukalo.

Bohumil Kotas: Zločin na severu v devadesátkách nebyl příliš organizovaný

Dýdžejem jste se stal ještě za hluboké totality, jak se to tenkrát povedlo?
Od roku 1974 jsem měl country kapelu, která později přešla na popík, jmenovala se Rivalové. Byla dobrá. Tenkrát existovaly tři kvalifikační stupně kapel a my měli ten nejvyšší. Hráli jsme pod jirkovským kulturákem, to byl náš zřizovatel. Po pár letech se ale stalo, že taneční čaje, kde hrála živá muzika, přestaly táhnout. Začali se objednávat pražští diskžokejové. Jenže ti zase byli drazí, takže mě v kulturním domě oslovili, jestli bych nezkusil dělat diskotéky. Nevěděl jsem o tom nic, nějakou muziku jsem ale na deskách měl, tak jsem řekl, že to zkusím. Hned první diskotéku jsem měl narvanou, byl to obrovský úspěch. Hrál jsem pak i v Chomutově v Armaďáku, ve Švermáku, v divadle. Třeba v divadle byly v osmdesátých letech nonstop diskotéky, na kterých bylo narváno. Tehdy tam pouštěli na osm set lidí a stejně venku na schodech pokaždé visel hrozen těch, co se tam nedostali. Když jsem se šel na chvíli vydýchat ven, dovnitř jsem se hlavním vstupem nedostal, musel jsem zadem nákladním výtahem.

Musel jste mít licenci?
Tehdy platily přísné předpisy, kdy jsme museli mít profesionální přehrávky a absolvovanou konzervatoř. Já ji kvůli tomu studoval v Ústí, abych dostal papíry a mohl to profesionálně dělat. Licenci jsem měl od Krajského kulturního střediska, které mi dávalo také rozpisy, kdy budu hrát a v jakém městě. Každý den to bylo jinde: V Teplicích, Lubenci, Chomutově, Ústí nad Labem, v Liberci.

Jak jste to měl tenkrát s technikou?
Všechno komplet jsme si museli vozit: reprobedny, zesilovače, světla. Tenkrát byly ty bedny obrovský. Vozil jsem je v přívěsném vozíku za žigulem. V kufru byla narvaná světla a mixážní pult a takto jsme s technikem objížděli města.

Živilo vás hraní na diskotékách, nebo jste to dělal při práci?
Při práci. Extrémní to bylo, když jsem jel hrát třeba na ples do Liberce, skončil ve tři ráno a pak jel do práce, kde jsem musel být v šest. Tenkrát jsem dělal na šachtě technika.

Mordparta z Prahy by se zapotila. Devadesátky byly drsné i na severu

Ve dne jste pracoval, v noci hrál. Dalo se to zvládnout, nebo jste si někdy sáhl na dno?
Spal jsem minimálně, protože jsem každou noc někde hrál a do toho chodil do práce. Jednou se ozvala palčivá bolest na prsou a už mě vezli.

Infarkt?
Myslel jsem si to. Nechali si mě na interně, kde jsem absolvoval všechna možná vyšetření, nakonec ale zjistili, že mi nic není kromě trochu zvednutého tlaku. Deset dní jsem tam prospal. Nebylo mi ani třicet, po tomhle jsem hraní pod Krajským kulturním střediskem ukončil. To bylo ještě před revolucí.

Co vám hraní na diskotékách dávalo? Byl to adrenalin?
Možná to vyzní zvláštně, ale zajímala mě manipulace s davem. Byla to taková výzva: člověk jde před lidi, kteří čekají zábavu. Čekali samozřejmě na tu hudbu, která byla tenkrát špatně dostupná a já ji měl. Ale nevěděl jsem, jakého založení ti lidé jsou. Když jsem někam jezdil pravidelně, znal jsem je a věděl co mají rádi. Jestliže jsem ale hrál každý den v jiném městě, bylo těžké lidi posoudit. Tenkrát to bylo i o mluveném slovu, museli jsme mluvit po každé písničce, takže jsme lidem sdělovali zajímavosti o interpretech. Pro mě byl adrenalin, když jsem dostal lidi na parket a konečně to jelo. A když se to navíc podařilo vygradovat, že mi lidé i zatleskali nebo skandovali jméno…

Byla to velká věc…
To byla. Krásný to bylo třeba v Lubenci, kam jsem jel hrát chmelařům na diskotéku. Tenkrát jsme měli nařízeno, že musíme hrát vždy hodinu, deset minut byla pauza a takhle to jelo třikrát. Já měl první pauzu, v sále ale bylo narváno. Sedíme s technikem a najednou slyšíme obrovský skandovaný potlesk ze sálu. Lidi řvali: Průša hrát! Průša hrát! Průša hrát! A měli mě. Šel jsem tam a jel bez přestávky.