Letos na podzim to bude 41 let, kdy jste poprvé v děčínských kinech založil svůj první film do promítačky. Na jaké technice jste začínal?
Začínal jsem na pětatřicítce. Tehdy ale měly promítačky lampové skříně, ve kterých byly dva uhlíky proti sobě a zrcadlo. Čili byl to elektrický oblouk, který osvětloval film. Později přišly první xenonové lampy, což byl velký pokrok v technice. Nejprve byly ozónové, ty jsme používali asi dva roky a následně přišly bezozónové. To byl začátek výrazného zlepšení kvality promítání v porovnání s uhlíky, mezi kterými hořel oblouk. Vrcholem analogového promítání byla sedmdesátka, která už měla i stereo. To bylo poprvé, kdy zvuk měl čtyři kanály. I ty sedmdesátky byly zpočátku uhlíkové, později získaly i tyto promítačky xenony.

Jak pokračoval vývoj?
Výrazný pokrok nastal s novými typy analogových promítaček Meo5, které měly už částečně automatiku nejen na přepínání filmu z jednoho promítacího stroje na druhý, ale objevila se tam mikrooptika snímající zvuk. Tím se zvýšila kvalita zvuku, který byl v té době maximálně 15 kHz a díky tomu se zvýšil rozsah na 18 kHz. Nebylo tam ani slyšet charakteristické praskání.

V kterém kině jste začínal?
Začínal jsem v kině Labe u promítače pana Michálka, který byl učitelem. Následně jsem byl v Kotvě a ve Sněžníku. Fungovaly tu také dvě kinokavárny a já měl na starosti tu v Želenicích. Nemohu samozřejmě zapomenout na éru letního kina v Bažantnici, kde jsme na jedno představení měli i pět tisíc lidí. To bohužel zaniklo.

Jak jste se k promítání filmů dostal?
Jako malý kluk jsem měl kamaráda a jeho tatínek byl promítač. Do kabiny se moc nesmělo, protože v té době byly filmy ještě na celuloidu, ale přesto se do ní člověk podíval. Mne zaujalo to prostředí, práce s filmem. Měl jsem také blízko k fotografování. A jako teenager jsem chodil samozřejmě do kina, za dvě koruny do páté řady. To vše mne do toho vtáhlo.

Musel mít promítač technické vzdělání?
To nemohl dělat každý. Promítačské zkoušky mohl udělat jen člověk, který měl elektrotechnické vzdělání. Součástí zkoušek totiž byly i zkoušky z elektrotechniky, z údržby promítaček a filmů, ale i z optiky a zvukové techniky.

Bylo promítání filmů prací na celý úvazek?
Ve velkých kinech to bylo povolání. V menších kinech to bylo spíše jako vedlejší pracovní poměr. V Děčíně mělo dříve kino Sněžník a Kotva promítače z povolání.

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Týdeníku Děčínsko, který vychází ve středu 13. února.