Po listopadu 1989 se cestování za hranice tehdejšího Československa výrazněji usnadnilo. Byli si toho vědomi i občané ostatních států, především Rumunska. Ti se tak během roku 1990 vydali na cestu za lepším životem v sousedním Německu. A to i přesto, že tehdy se jednalo ještě o Německou demokratickou republiku. Jednotný německý stát obnovili až na začátku října roku 1990. Za hranice ale většinou nedorazili, němečtí pohraničníci je totiž v Děčíně vysazovali z vlaku. Rumuni totiž neměli potřebná víza.

„Ženy nesly na zádech loktuše a vepředu měly přisátá mimina. Mezi utečenci byli učitelky německé národnosti, vysokoškolsky vzdělaní lidé, ale z vlaku šlo všechno ven. Bylo to strašné,“ vzpomínal před časem pro Deník tehdejší předseda národního výboru v Děčíně Vratislav Cvejn.

Také tehdy byli uprchlíci klidní a spíše vystrašení. Někteří chtěli do Německa natolik, že neváhali jít po kolejích, o kterých věděli, že je tam spolehlivě dovedou. Strojvedoucí proto děčínskými tunely jezdili téměř krokem, aby některého z utečenců nesrazili.

Pavel Tykač.
Majitel dolů na Mostecku věnuje 100 milionů korun na pomoc Ukrajině

Jen během jednoho dne požádalo o azyl i několik desítek lidí. „Nervozita v Děčíně ale roste. Jen z nočního vlaku muselo vystoupit dalších 87 Rumunů, většina z nich není schopna pochopit, proč nemohou s platným cestovním pasem pokračovat bez víza dál do Německé demokratické republiky, když tak mohou cestovat Čechoslováci, Maďaři nebo Bulhaři,“ hlásil 14. srpna 1990 v Aktualitách Československé televize její severočeských zpravodaj Jan Stuchlík.

Svou osobní vzpomínku přidává také Aleš Kalvoda z Děčína, v roce 1990 student zdejšího gymnázia. Spolu se svým spolužákem tehdy potkali jednoho z Rumunů nedaleko Zámeckého rybníka. „Zkoušel jsem na něj všechny jazyky, které jsem tehdy uměl. Tedy kromě češtiny angličtinu a ruštinu. Ani s jedním jazykem jsem nepochodil. Onen chlapec ale tvrdil, že umí francouzsky. Proto jsme jej vzali za profesorkou francouzštiny. Ale jak se ukázalo, francouzsky neuměl,“ vylíčil Kalvoda s tím, že uprchlíka následně nasměrovali do záchytného tábora. Mladý uprchlík si zřejmě myslel, že rumunština je natolik podobná s francouzštinou, že se domluví.

Sbírka na pomoc Ukrajincům v Ústí nad Labem
Na východ! Dobrovolníci v dodávkách vezou Ukrajině materiální pomoc z Ústecka

Také tehdy se projevila velká solidarita lidí, kteří se v rámci svých možností o uprchlíky postarali. Koupili jim třeba rohlíky nebo mléko. Pomoci ale muselo také město a nakonec i stát nebo Červený kříž. Utečenci totiž nejprve tábořili v parčíku mezi bývalým hotelem Grand a hlavním vlakovým nádražím. To bylo ale z dlouhodobého pohledu nepřijatelné.Vedení Děčína se proto domluvilo s odborníky na stavbu vojenských táborů. Jako nejvhodnější lokalitu pro jeho stavbu vybrali místo, kde je dnes na levém břehu Labe u viaduktu u Mototechny dětské hřiště. „Když se záchytný tábor postavil, tak jsme tam shromáždili všechny utečence. Přijeli také vojáci, začalo se tam utečencům vařit. Byli tam asi dva měsíce. Pak je začali převážet k Brnu, kde byly ubytovny,“ dodal další vzpomínku Cvejn.

Jak lze pomoci
Pomoci s ubytováním může kdokoliv. Státní Správa uprchlických zařízení od minulého týdne shromažďuje nabídky na ubytování uprchlíků. Jen během prvního dne války jich dorazilo více než sto. Nabídky na ubytování hromadného typu, tedy dvaceti a více lidí, je možné zasílat na mail ubytovaniukrajina@suz.cz.