16. listopadu 1989 neangažovaní lidé v Děčíně neměli ani potuchy o tom, co se v Praze chystá. Ani ráno 17. listopadu se ničím nelišilo od předešlých dní. Byla zima, mlhavo, lidé, stojící ve frontách na víkendový nákup, pokašlávali a nadávali na znečištěné ovzduší. Až večer se v televizním zpravodajství dozvěděli, že na Národní třídě v Praze musela Veřejná bezpečnost rozehnat další z demonstrací a obnovit zde pořádek. Mnohé ani tato zpráva nezvedla od obrazovek, jiní ladili Svobodnou Evropu. „Ten den jsem nesloužil, až vlastně ráno jsem se dozvěděl, co se v Praze odehrálo,“ vzpomněl 17. listopad Martin Schulz, tehdy redaktor mnichovského zpravodajství vysílání Svobodné Evropy, dnes starosta Doubice.

Publikace Děčín 1989 Jana Němce a Petra Karlíčka, kterou lze koupit v knihkupectví a jež mapuje poslední rok totalitního režimu v Děčíně, uvádí, že v sobotu 18. listopadu se mělo v Městském divadle uskutečnit představení Biloxi blues v podání herců Divadla S. K. Neumanna z Prahy. Představení se nekonalo a namísto toho herci asi se stovkou diváků diskutovali o situaci v Praze.

Plakáty vyzývající k manifestacím

V pondělí 20. listopadu už i lidé v Děčíně pochopili, že režim má na kahánku a že i oni by mohli k jeho pádu něčím přispět. V ulicích města se začínaly objevovat nejrůznější plakáty vyzývající k manifestacím, v některých organizacích se rozběhly podpisové akce proti zákroku SNB v Praze 17. listopadu, na středních školách se promítal videozáznam ze zásahu na Národní třídě, studenti zvali lidi k demonstracím. Do Děčína přijížděli herci, vysokoškoláci a další, kteří informovali o tom, co se v Praze stalo a jak mohou lidé vyjádřit svůj souhlas. Veřejná bezpečnost i StB byla v neustálé pohotovosti.

V sobotu 25. listopadu se lidé sešli na Mírovém náměstí v Děčíně. „Já si na tu dobu moc nevzpomínám, ale pamatuji se, že jsem tam byla s mámou a o čtyři roky mladším bráchou, byla tam spousta lidí, křičeli, cinkali klíči a byla hrozná zima. S bráchou jsme fňukali a nechtěli se tlačit mezi těmi lidmi, tak nás máma vzala ke kamarádce, ta měla okna s výhledem na náměstí. Máma s kamarádkou dění sledovaly z okna, my si hrály a vůbec nás nezajímalo, co se děje venku. Taky si pamatuji, že máma měla docela strach, protože táta v té době pracoval v Německu, mobily nebyly a on volal spíše sporadicky,“ vzpomíná na listopad 1989 redaktorka Michaela Hlinková.

20 let bez opony

Ještě více vzdálená je sametová revoluce dnešním gymnazistům. „Padl komunistický režim, nastala demokracie, svoboda,“ opakují slova z výuky studentky čtvrtého ročníku. O sametové revoluci nehovoří prý ani doma s rodiči. „Občas naši řeknou, že je všechno drahé, že dřív se lidi nemuseli bát o práci, ale myslíme si, že jsou rádi za to, že mají svobodu,“ shodly se dívky. Všechny se zúčastnily spolu s dalšími studenty páteční vzpomínkové besedy v děčínském divadle, jedné z mála akcí, jež se výročí sametu v Děčíně konala. Na besedu přijeli i dřívější politik, dnes právník Jan Ruml, novinář a starosta Doubice Martin Schulz, Daniel Kaiser, novinář a bývalý student děčínského Gymnázia nebo František „Čuňas“ Stárek, bývalý člen BIS a člen Ústavu pro studium totalitních režimů.

Ti, kteří by si chtěli listopadovou revoluci připomenout víc, mohou 17. listopadu odjet do Prahy. Organizátoři akce 20 let bez opony vyzývají všechny, kdo mají chuť oslavit den, kdy se zhroutil totalitní komunistický režim, aby se připojili a přišli ve tři na místo, kde to všechno začalo, na Albertov. „Cílem Opony je připomenout, jak těžko se demokracie nabývá a jak lehce o ni můžeme přijít. Cítíme potřebu slavit, jsme si zároveň ale vědomi palčivých otázek současnosti. Demokracie není samozřejmostí, může fungovat jen, když se jí budeme účastnit,“ vysvětlil Martin Kotas z Opony. Organizátoři považují za důležité, že se ke slovu dostanou i zahraniční hosté, disidenti ze zemí, kde stále vládnou totalitní režimy.