Šestatřicetiletý David Kocourek z Děčína si iluze o českém soudnictví nikdy nedělal. Pokud ještě nějaké měl, pohřbilo je hned několik kauz, které promluvily do jeho podnikání i soukromého života.

„Posbíral jsem skutečně hodně nepříjemných zkušeností, které mě přesvědčily o tom, že dovolat se spravedlnosti je v Česku cestou hodně trnitou,“ tvrdí dnes už bývalý podnikatel.

Ještě před nějakým časem měl firmu, která se mimo jiné zabývala nákupem a prodejem zboží. Jeden z jeho zaměstnanců náklad drogistických výrobků k odběratelům nedovezl, protože podnapilý havaroval. Havarované auto i se zbožím ponechal na místě nehody, kde náklad pracovití pobertové rozebrali.

„Firmě tak vznikla celková škoda zhruba tři sta tisíc korun. Odpovědnost na jejím způsobení ležela samozřejmě na bývalém zaměstnanci. To jsem si myslel nejen já, ale jednoznačně i právník firmy,“ připomíná David.

Jiného názoru ale byl děčínský soudce, který se kauzou zabýval. Ani ho tak nezajímala skutková podstata toho, co se událo, kdo škodu způsobil a měl by za ni nést zodpovědnost.

„Pan soudce pořád omílal fakt, že pokud nebyl podpis viníka škody na výdejce zboží ze skladu ověřený notářsky, není doložitelné, že to byl právě můj bývalý zaměstnanec, který firmu poškodil,“ vzpomíná na tehdejší spor David Kocourek. Je to vzpomínka plná hořké ironie. Pan soudce zřejmě měl představu, že by při každodenním výdeji zboží měl kdesi ve skladu stepovat notář a ověřovat, kdo právě zboží k rozvážce přebírá.

Uskutečnilo se několik soudních jednání, která pro bývalého podnikatele ale neskončila šťastně. Dokonce při jednom líčení, když se chtěl vůči omílaným argumentům soudu hlasitěji a důrazněji ohradit, mu hrozila kárná pokuta za znevažování soudu.

„Připadal jsem si celou dobu, že tou žalovanou stranou nebyl bývalý zaměstnanec firmy, ale já sám. Mimochodem, na další průtahy celé záležitosti jsem neměl čas. Přistoupil jsem na návrh soudu, že mi původce škody zaplatí nikoli požadovaných tři sta tisíc korun, ale jenom dvacet tisíc. Neviděl jsem ani korunu,“ rekapituluje David konec jednoho soudního sporu.

Právě proto, že podobných kauz ho potkalo více, ze živnostníka se stal raději běžným zaměstnancem. Do dalšího samostatného podnikání už prostě ztratil chuť.

„Mám doma fascikl dokumentů k dalším událostem, které mojí bývalou firmu nebo mě osobně poškodily, ale už nemám sílu se soudit. Stojí to čas a peníze. S trpkými zkušenostmi z minulých kauz se mi prostě k soudu už nechce,“ tvrdí. Jeden ze sporů ale přece jen dotáhl do úspěšného konce. Spravedlnosti se ale dočkal až u Nejvyššího soudu, další žalovaný děčínský podnikatel mu musel na základě verdiktu jeho verdiktu uhradit způsobenou škodu za odebrané a nezaplacené zboží.

(Jméno jsme na přání muže změnili)