„Přál bych si, aby tyhle příběhy našim odchodem nezapadly,“ říká bývalý starosta Kytlic Emil Sedláček.

Sbíráte nejrůznější příběhy z Kytlic, které následně zveřejňujete na svém webu. Kde tyto příběhy získáváte?
Už když jsem byl starostou, tak mne podobné věci zajímaly. Kolem mne se soustředili tehdejší senioři, kteří dnes již bohužel nežijí, a vyprávěli, jak to v Kytlicích vypadalo dříve, někteří dokonce pamatovali i válečné časy. A já jsem to hltal jako malý kluk. Moje příběhy jsou fakta, která je možné doložit.

Máte představu, kolik jste příběhů z historie Kytlic sepsal?
Na webových stránkách je jich zatím přibližně 25. Zapisuji si je postupně celé roky. Ale znáte to, časem se podaří zjistit nové údaje a napsané příběhy je potřeba upravit tak, aby odpovídaly zjištěným skutečnostem. Pořád ještě mám zásobu nevydaných příběhů. Už mne lidé i přemlouvají, abych je vydal jako knížku. Uvidíme, jak to půjde. Není to totiž levná záležitost. Navíc kdo chce, mohl si to již přečíst na webu.

Kolik lidí vaše vyprávění čte?
Sledovanost mám poměrně velkou, až mne to překvapilo. Každý ten článek si přečte v průměru okolo 500 lidí, dohromady všechny vidělo přibližně 17 tisíc lidí. Hodně tomu pomáhá facebook Kytlice.eu, kam to dává ze svých stejnojmenných stránek můj syn. Tam se stačí přihlásit k odběru novinek a nepřijdete o žádný nový příběh. V minulosti jsem psal i pro Deník, takže jsem se toho za svůj život napsal již dost. Přál bych si, aby tyhle příběhy našim odchodem nezapadly.

Stalo se vám, že se vám někdo po zveřejnění příběhu ozval, že v něm není něco správně?
Ne. Protože já si vše hodně ověřuji. Hodně mi v tom pomáhá pan Petr Joza z okresního archivu, ten je výborný. Ty starší věci pak čerpám z Wochenblatt Böhmische Kamnitz, to se opírám o práci tehdejších reportérů. Když si pročítám tyto staré noviny, tak vidím, že nejoblíbenější tehdy byly, stejně jako dnes, třeba vraždy. Ty předválečné znám z vyprávění, případně některých dokumentů.

Jak dlouho žijete v Kytlicích?
Já jsem do Kytlic přišel v roce 1973, o čtrnáct let později jsem se zde usadil natrvalo. Osobně jsem zažil pouze příběh spojený s vypáleným drážním domkem. Navíc jsem přišel do Kytlic z Ústí nad Labem. Mladý pár, kterého se týká tento příběh, přišli do Kytlic s malamuty a dětmi také z Ústí nad Labem.

To, že se shromažďování příběhů věnujete, je o vás všeobecně známo. Stává se, že se na vás přímo obrací Kytličáci s popisem nějakým událostí, nebo je musíte pracně zjišťovat?
Některé mám i z kronik. Jedna paní tu ve svém volném čase fandovsky dělá překlad kroniky počínající rokem 1836, která je uložená na zámku ve státním okresním archivu. To je obrovská bichle. Tam se objevují věci týkající se třeba kostela nebo kostelních hodin. Pamětníci bohužel moc rychle odchází. Když se podívám z okna, vidím na vývěsce tři parte lidí, kteří zemřeli během posledních dvou týdnů. Noví lidé mi pak žádné příběhy nepřinesou, o nich navíc nemohu ani psát. Některé pak mají přesah až do současnosti.

Měl jste vzděláním ke psaní blízko?
Neměl. Původně jsem automechanik, později jsem si udělal strojní průmyslovku a po celý život jsem se pohyboval v technických oborech. Od roku 1990 jsem dělal starostu až do roku 2002, kdy jsem se rozhodl skončit, protože se to celé posunulo na nový level. Dělal jsem také obecního kronikáře, s tím jsem ale také skončil.

V Kytlicích jste téměř padesát let. Jak vypadaly před půl stoletím a dnes?
To je obrovský rozdíl, rostou do krásy, to je bez pochyby. Lidé se o své domy starají. Tehdy jste si připadali, jako kdybyste vzali předválečné fotografie a k těm přidali dvacet nebo třicet let nezájmu. Ti lidé to dostali zadarmo nebo téměř zadarmo. Byli to lidé z celé republiky. Od komunistů to bylo zcela cílené, protože měli zajištěno velké množství hlasů v poválečných volbách. V té době to tu vypadalo jako ve známém seriálu Zdivočelá země, ten přesně odpovídal. Když Němci museli odejít, dobytek tu byl vyhnaný na pastvy, kde se o něj nikdo nestaral. Bylo jej potřeba znovu sehnat dohromady. Když jsem do Kytlic přišel, bylo to tu šedivé, konala se tu každý rok jen jedna akce.
Všude visely plakáty sjezdů KSČ a transparenty, to ano. Ale jako veřejné osvětlení muselo stačit pár žárovek. Lidem rostly ze základů stromy mající v průměru dvacet centimetrů a ono jim to bylo fuk. Na větší opravy nebyl ani stavební materiál. Dneska je to tu krásně opravené, lidé si staví nové domy. Těch je tu dvacet, pětadvacet.

Říká se, že vesnice jako jsou Kytlice nebo Doubice, zachránili chalupáři. Je to tak?
To mohu podepsat, že to zachránili. Před rozkradením. Protože odtud se vozily rozebrané chalupy někam k Ukrajině. Tam je pak znovu dali dohromady a sloužily jako domy, které byly mnohem lepší než ty, které tam stály do té doby. To mi vyprávělo mnoho lidí, kteří to dělali. Pokud to někdo nerozkradl, tak na to nemuseli roky sáhnout, protože původní němečtí majitelé se o své domy starali příkladně.

Kytlice bývají považovány za uměleckou obec, i proto, že si v nich chalupu koupila řada herců nebo zpěváků. Platí to stále?
Říká se, že u nás chalupářství začalo. Lákali se sem navzájem. Začal to Miroslav Horníček, který si Kytlice zamiloval po natáčení filmu Táto, sežeň štěně. Dneska už jich tu tolik není. Za mého starostování dostali někteří čestné občanství. Protože o Kytlici, jak říkají Pražáci a děsně mne tím štvou, protože jsou to Kytlice, všude hezky mluvili a dělali nám dobré jméno.

Emil Sedláček
• Emil Sedláček (76) bývalý starosta Kytlic, v jejichž čele stál od roku 1990 do roku 2002.
• Do Kytlic přišel poprvé v roce 1973, natrvalo se přestěhoval v roce 1987. Jeho koníčkem je sbírání příběhů z Kytlic, které zveřejňuje na webových stránkách kytlice.eu.
• Řadu let také byl kronikářem Kytlic a dopisovatelem Deníku.