„Rád bych se tam setkal s vozíčkářem se zajímavým životním příběhem,“ říká 27letý Hovorka.

Váš život tvoří cestování, focení a asistence. Co z toho vás nejvíce baví a naplňuje?
Všechno. Najednou i zvlášť, mám to docela vybalancované. Teď zrovna moc necestuji a ani neasistuji, takže mnohem víc fotím, ale pak zase budu více cestovat nebo asistovat.

O co v asistenci jde?
To je součástí mého vyprávění, že osobní asistence je něco, v čem se nikdo nevyzná. S nadsázkou lze říct, že osobní asistenti jsou kompenzační pomůcky. Takže kompenzujeme životní nedostatky lidí s postižením, ať už je to doprava, hygiena nebo cokoli, co ten člověk nezvládne. My je vlastně doplňujeme tím, že to zvládneme za ně.

Jak jste se k tomu dostal?
Když mi bylo asi patnáct, tak jsem šel na „candrbál“ děčínské Slunečnice s tím, že jsem tam měl trhat lístky. Myslel jsem si, že je to nějaký charitativní ples. Že tam přijde spousta lidí a že se za to vstupné budou vybírat peníze. Ale vůbec to tak nebylo. Bylo tam strašně moc postižených lidí ze všech různých ústavů. A mě to ohromilo. Ve svých 15 letech jsem sotva potkal někoho postiženého a tam jich najednou byla velká koncentrace a všichni se chtěli nějak interagovat a komunikovat a tancovat a zamilovali se třeba do mé sestry. Pak jsem šel na školení, začal jsem chodit na zájmové kroužky a pak studovat sociální práci a plynule asistovat.

Asistujete raději s větší skupinou, nebo jednotlivcem?
Jezdím už dlouho na tábory, takže nejvíce dělám skupinové aktivity s lidmi s postižením, ale hodně jsem si užíval asistenci jeden na jednoho, kde je člověk s klientem o samotě a pozná ho trochu víc.

Zmínil jste se o nějakém vyprávění můžete to přiblížit?
Jezdím se spolkem storytelling.cz, který má představení „Příběhy přes bariéry“, kde figurují tři lidi s postižením a já jako osobní asistent. Cílem je přiblížit život s postižením z první ruky. Vypráví zde kvadruplegik, tedy člověk ochrnutý na všechny končetiny a trup, člověk se svalovou dystrofií, trpaslice a já, který těmto lidem asistuji.

Není vám těch lidí líto?
Není. Občas mám jen špatný pocit, když se bavím se stejně starým klukem, jako jsem já, a on skončil na vozíku kvůli nějaké zábavě, kterou já dělám také. A nebyla to jeho vina, byl to, jak tomu říkám „karmický poděl“. Pak je to takové zvláštní, ale není mi ho líto.

Dá se asistence skloubit s cestováním?
Jasně. Existuje i cestovní kancelář Bezbatour, jejíž ředitel je vozíčkář. Snaží se zjednodušit cestování pro vozíčkáře, dát jim co nejvíce dostupných informací. Já jsem byl třeba s kámošem, který je na vozíčku, v Rumunsku a cestovali jsme po republice. Jde cestovat s kýmkoli.

Podělte se o nějaký zajímavý cestovatelský zážitek.
Když jsme se například chtěli dostat z Děčína do Portugalska, tak se nám poštěstilo, že jsme strávili zadarmo noc v baráku, který deset agentur vyhlásilo jako jeden z nejhezčích domů celého Španělska.

Jak se vám to povedlo?
Prostě jsme stopli majitele a on říkal, že můžeme přespat v domečku na jeho druhé zahradě. Ustlal nám v tomto sídelním paláci, který si sám postavil.

Měla vaše cesta do Portugalska nějaký konkrétní cíl?
Cíl byl, že jsme jeli na pivo za kámošem z Děčína, který tam bydlí. Poté jsme jeli do středohoří na portugalskou farmu, kde jsme pomáhali, pak do Pyrenejí a skončili jsme v Belgii u kolotočářů.

Vracíte se rád? Má pro vás Česká republika a náš kraj stále to kouzlo, kterému nelze odolat?
Jo! Každé místo má něco svého. Někdy jsou to lidi, někdy je to styl života, kultura, okolní příroda, která je úplně jiná než u nás. Ale tady je to nejlepší. Je to prostě doma. Rád říkám: „Děčín, štěstím ječím.“

Vaše příští cesta vede do Indie, proč jste si ji vybral?
Protože tam je jeden kolotočář, který si tam koupil pozemek a chce vytvořit nějakou farmu. Tak mu jedu pomoct.

Takže nejde primárně o poznávací cestu?
Ano. Ale až přiletím do Nového Dillí, tak se tam samozřejmě porozhlédnu. Snad se tam dostanu k jednomu vozíčkáři, který tam bydlí, a snad mě u sebe nechá přespat. To je taky pěkný blázen. Po úraze šel hledat sám sebe, takže jel do Indie, sbalil tam nějakou asistentku, tu si vzal a nyní žijí v Novém Dillí. Toho chci potkat!

Je nějaká možnost, kde vás na vaší cestě do Indie sledovat? Na Facebooku, Instagramu?
Já budu skoro celou dobu na nějaké farmě. Ale jestli se chtějí lidé podívat na mou dosavadní tvorbu, najdou ji na facebookové stránce Jurach mpiga picha. (hebrejsky fotograf, pozn. red.)

Nepřemýšlel jste nad tím, že byste se živil prezentací na Instagramu? Dají se na tom vydělat vcelku dobré peníze.
Ne. Já tím trochu opovrhuji. Nechci vydělávat na fotkách, chci být umělec. Budu raději, když mě osloví nějaký fotografický časopis, který otiskne mé fotky a uvidí to 200 lidí, než když bude 200 tisíc lidí předstírat, že mé fotky sledují.

Co nejraději fotíte?
Lidi.

Co vás na nich tak fascinuje?
Lidi! (smích) Fotím je v baru, na louce, v lese, je mi to jedno. Baví mě jejich reakce, oni se často neradi fotí. Zrovna, když mi říkají, že se neradi fotí, tak mají na fotce nejhezčí výraz. A taky rád fotím zadky, lépe řečeno půlzadky.

O co jde?
Je to nahá lidská postava do půli zadku ve vodě. Je to uměle osvětlené a horní polovina těla se odráží ve vodě.

Kolik lidí má od vás fotku v tomto konceptu?
Je to přesně 130 osob za pět let, nedávno jsem to počítal.

Máte nějaké podmínky, koho fotíte? Věk, pohlaví?
Fotím jak muže, tak ženy. Lidi, které znám osobně, i ty, kteří se mi ozvali, že ode mě chtějí fotku, a já je neznal. Jediná moje podmínka je, že těm lidem musí být více než 18 let.

Takže kdokoli, kdo by chtěl takovou fotku, se vám může ozvat?
Jasně!

Iva Hospůdková