Univerzita J. E. Purkyně (UJEP) ji nepozvala náhodou. Právě barončině rodině patří zámek v jihočeské Blatné, na němž učil Purkyně děti šlechty, předky baronky. „Je to obrovská čest, jsem ráda, že můžu dál něco dělat pro Jana Evangelistu Purkyně,“ řekla.
Mluvila o knize o významném severočeském rodákovi i přírodovědci, která vyšla a k níž půjčila fotografie. A zmínila i expozici J. E. Purkyně, kterou s UJEP v Ústí vybuduje. Na následující otázky odpovídala právě baronka.

Prozraďte prosím – jaký byl Purkyně ve vzpomínkách vašich blízkých?
Pro celou rodinu to byl významný člověk, byl našim učitelem i kamarádem.

Sám Purkyně učil na zámku dva vaše předky. Byl to šťastný okamžik, když se rodina rozhodla pozvat jej?
Bylo to něco fantastického. Můj prapradědeček, který jej podporoval, věděl, jak významnou postavou a osobností Purkyně je.

Jaký otisk zanechal přírodovědec na zámku v Blatné?
Syn Václav se sice nestal vědcem, ale staral se o zámek a dělal zde ohromné věci. Zajišťoval stavební úpravy a rekonstrukce , dobře tomu rozuměl. Dcera Amálie se stala malířkou a zůstala tak v uměleckém i akademickém světě.

Expozice Purkyněho je na zámku v Blatné, další vznikne v Ústí. Budete na ní spolupracovat, že?
Ano, budeme – i proto jsem tak šťastná. Paní rektorka Ritschelová je ohromný člověk, který se o vše stará… Někdy loni poprvé přijela do Blatné, poznaly jsme se a nyní začneme chystat společnou výstavu ke 140. výročí úmrtí Jana Evangelisty Purkyněho.

A tu pak také přenesete k nám do Ústí nad Labem?
(smích) Ano, počítáme s tím. Jen ještě není dohodnuto, jak a kdy k tomu dojde.
Co pro vás bude znamenat spolupráce s univerzitou, která má za svého patrona právě Purkyněho? Co čeká vás osobně… a co váš zámek?
Hodně práce, samozřejmě. Ale je to ohromné, jsem moc ráda. protože dnes už se na Purkyněho trošku zapomíná. A přitom toho pro tuto zemi tolik udělal.
Expozice, kterou mu máme na zámku věnovánu, je zatím malá. Ale když se zvětší a rozšíří, budou si moci u nás návštěvníci přečíst o Purkyňovi třeba i něco, co o něm dosud nevěděli.

Když vám režim zabavil zámek, odešli jste do zahraničí?
Právě to se o nás říkalo, ale není to pravda. Naše rodina odešla až v roce 1960.

Takže jste „pouze“ museli opustit zámek?
Ano, a měli jsme štěstí – mohli jsme zde zůstat až do roku 1953. Poté jsme se přestěhovali do nedaleké vesnice a zůstali jsme v Čechách do roku 1960. Tehdy jsme odjeli s císařem, pánem Etiopie, Haile Selassiem do Etiopie.

Bylo těžké se v Čechách živit poté, co jste přišli o zámek a ztratili tak zdroj svých příjmů? Zpět jste jej dostali až po sametové revoluci…
Nemohli jsme studovat, můj otec byl v žaláři zavřený skoro tři roky. Matka se ale nedala, práci si vzít nenechala a dál vyučovala lékaře ve Strakonicích v nemocnici. Uměla totiž hodně řečí.
Nebylo to vůbec lehké a člověk na ty špatné věci rád zapomene.

Unikátní vodní zámek, který je v současnosti v rekonstrukci, jste nechala k dispozici návštěvníkům a žijete v malém domku v parku. Proč – neláká vás žít v jistém přepychu, obklopena vzpomínkami na své předky?
(smích) Je to i ryze praktické, jen vytopit tak velké místnosti by bylo drahé.
A ten malý domek mám ráda. Zařídili jsme ho pro moji matku, které je 93 let a nemohla by chodit po těch schodech. A protože všichni milujeme zvířata a přírodu, krmíme každý den v zámeckém parku daňky a pávy. Chodí až k domku a jsou úžasní. Ta zvířata by ale do zámku chodit nemohla. (smích)

Zámek stále opravujete. prozraďte jak se změní a co to vše stojí?
Je pravda, že zde stále něco děláme – nechceme ho nechat „spadnout“. Je to ale černá díra na peníze, naštěstí nám v prvních letech ministerstvo kultury pomáhalo. A teď zase doufám, že dostaneme dotace z EU, abychom konečně dokončili Rejtův palác, dílo významného českého architekta. Už tu byly dvě výstavy a chtěla bych sem umístit i výstavu k Purkyňovi.

Neuvažujete o sepsání pamětí? Zavzpomínat na dětství, na zážitky z Etiopie, na vše co jste prožili?
Ano, chci to udělat dokud ještě žije matka. Ona je takový historik, to by bylo báječné. Dokud jí paměť slouží, chceme něco sepsat. Ale zatím je to hudba budoucnosti.


Jana Hildprandtová–Germenisová
(nar. 16. 5. 1947), baronka
Druhá dcera Bedřicha. Od roku 1960 žila s rodiči v Etiopii. V roce 1970 se provdala za Spiridona Germenise. V roce 1981 se jim narodil syn Stefanos-Filipos. V roce 1990 se s manželem, matkou i synem vrátila do Československa. Po restituci v roce 1992 je s matkou a sestrou spolumajitelkou blatenského zámku.
(z webu zámku v Blatné)