Slzy. Vztek. Odpor. Mnohdy i nenávist. 
V noci z 20. na 21. srpna 1968 se většině lidí v tehdejším Československu obrátil život naruby. Do republiky totiž vstoupila okupační vojska pěti armád Varšavské smlouvy, v čele se sovětskou Rudou armádou.

Když do Československa 
v noci na  21. srpna 1968 přijely okupační tanky, lidé často vůbec netušili, co se děje.
„Ráno jsme vstali a jeli jsme do Děčína na motorce do práce. Po cestě stála řada tanků a aut, nedalo se téměř projet. Bylo nám divné, co se stalo. Nešlo ani rádio," vzpomíná Helena Marková z Malé Veleně.

OKUPACE. V srpnu 1968 obsadili okupanti i Děčín. První vojáci armád Varšavské smlouvy přitom vstoupili na Děčínsko již před půlnocí 20. srpna. Kolem deváté večer se podivně zklidnil provoz na hraničním přechodu ve Hřensku. O dvě a půl hodiny později se již na Děčín valily tanky a obrněné transportéry. Před jejich příjezdem na poslední chvíli varovali pracovníci československých drah v Bad Schandau.

„K hranicím jedou tanky! Co se děje? Nikdo nic neví. Všude je klid," přiblížil atmosféru na dráze historik Jan Němec v Děčínských vlastivědných zprávách.

Za deset minut bylo již jasné, že se nejedná o cvičení, ale okupaci. Ve Hřensku obsadili sovětští vojáci celnici a její zaměstnance internovali v útrobách budovy. Zakázali jim telefonovat, dráty pro jistotu zpřetrhali.

Do Děčína dorazili okupanti přibližně jednu hodinu po půlnoci. Na Okresní výbor KSČ dorazil major Golubkin, který se představil jako velitel města. Následně se Golubkin se svým zástupcem Ambatovem přesunul na okresní oddělení Sboru národní bezpečnosti v Kaštanové ulici. Během dne také přestaly fungovat dálkové telefony, nad Děčínskem létala letadla 
a vrtulníky. V tu dobu vstupují další vojska na Děčínsko přes Jiříkov, Lobendavu a Sněžník. Ráno je již město plné okupantů.

Byli i v okolí Děčína.

„Jeli jsme podle nich a manžel celou dobu nadával. Vždycky se otočil a křičel na ně. Sprostě," vypráví Helena Marková.

Ten den se nepracovalo. Markovi se vrátili zpátky domů a pak si jeli pro dceru na tábor do Starých Splavů.
„Cedule byly strhané, bloudili tady Němci s trabanty, nevěděli, kudy jet. Ukazoval jsem jim cestu na Varnsdorf, Hřensko bylo přecpané," vzpomíná Břetislav Marek.

„Tábory zavírali. A raději jsme ji chtěli mít doma," dodává Helena.

Během dne se po Děčíně začaly objevovat nápisy odsuzující okupaci. Řada v nich v ruštině.

OKUPACE. V srpnu 1968 obsadili okupanti i Děčín. „Se správnou ruskou gramatikou nám radil tehdejší profesor děčínského gymnázia Zdeněk Matys. Město jsme si rozdělili na rajóny. Já dostal na starosti nábřeží a nádražní zeď," popisuje srpnové události Petr Nádvorník. Právě z jeho nápisu na Labském nábřeží měli Sověti pramalou radost. Ačkoliv jej pravidelně zamalovávali, stačil prudší déšť a písmo opět vystoupilo. Na betonové zdi je nápis čitelný i 45 let od  svého vzniku.

Nejvíc horko bylo ale Petru Nádvorníkovi u sídla Okresního výboru KSČ v Podmoklech na rohu dnešní Ruské a Podmokelské ulice. Sovětští důstojníci tam tehdy přijeli domluvit ubytování a před stranickým sekretariátem se shromáždilo větší množství lidí provolávající hesla na podporu Alexandru Dubčekovi a odsuzující okupaci.
„V jednu chvíli na nás natočil jeden voják těžký kulomet, a to mi nebylo nejlépe. Takovému argumentu se těžko odporuje," pokračuje Nádvorník s tím, že stejně jako většina národa nevěřil, že k okupaci dojde.

„Já jsem navíc samotný příchod okupačních vojsk zaspal. Učil jsem se na nějakou důležitou zkoušku. Ve chvíli, kdy jsem šel spát, tak Sověti překračovali hranice. Ráno přišla máma a říkala: Rusové jsou tady," dodává tehdejší student.

Dopoledne 21. srpna proletěly nad Děčínem vrtulníky shazující propagandistické letáky. Sovětští vojáci na oplátku dostávali letáky psané v ruštině vysvětlující situaci v Československu.

Okupace Československa se ale nedotkla jen lidí žijících na jeho území. Dnešní ředitel děčínského oblastního muzea byl na konci prázdnin 1968 na brigádě v Moldavsku, tehdy součásti Sovětského svazu.

„Byli jsme  tam v nějakém kolchoze na studentské brigádě, sbírali jsme melouny.
O okupaci jsme se dozvěděli 
z vysílání ústeckého rozhlasu, který tam bylo možné chytit. Když jsme chtěli po asi dvou dnech domů, původně jsme tam měli být do konce srpna, tak nám řekli, že nás pustit nemohou," říká Milan Rosenkranc, tehdy student pedagogické fakulty. Z té byl později kvůli šíření protirežimních tiskovin vyloučen a dokončit ji mohl až po Listopadu 89. Spolu s řadou dalších cizinců je sovětské úřady přemístily k Černému moři do tábora Čajka. Tam strávili českoslovenští studenti dalších deset dní.

„Do Prahy jsme přijeli 5. září a hned šok. Všude byli ozbrojení vojáci," popisuje návrat  Rosenkranc. Ten se v Sovětském svazu ale setkal i s podporou místních lidí, kteří okupaci Československa odsuzovali.

„Byli hodně zaskočení z toho, co se stalo. Jednou v noci za námi přišli takoví starší lidé, že by s námi chtěli mluvit. Odvedli nás do jednoho bungalovu, kde se sešlo asi dvacet lidí. Byli to převážně starší lidé, kteří nám fandili. Venku stála stráž, aby nás nemohl slyšet někdo, kdo by neměl. A úplně nejsilnější zážitek jsem měl při odjezdu, kdy nás zdravili tamní lidé zvednutýma rukama a ukazovali, že nám drží palce," dodává Milan Rosenkranc.

Dobové nápisy:

– Ivane, přijeď domů, táta ti propil válenky. MÁMA
– Ivan, pojdi domoj, Nataša chodit s Koljej. MÁMA
– Nabrousíme meče, píky,
vyrazíme na mužiky.
– Kolder, Biľak, Indra, Šejna, každý z nich je mrcha stejná
– Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme
– Sovětský cirkus opět v Praze. NEDRÁŽDIT – NEKRMIT!
– Otočte svá děla, tanky a vraťte se do zemljanky!
– Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.
– Táhněte za Ural, Dubček vás nevolal!