Chceme dýchat čistější vzduch. S tímto heslem vyrazili lidé v listopadu 1989 do ulic Děčína. Zatímco 
v Praze začal boj proti režimu, v Děčíně (a především 
v Teplicích) lidé protestovali proti špatnému ovzduší.

První demonstrace v Děčíně se konala v pátek 17. listopadu, tedy v ten samý den, kdy v Praze na Národní třídě začala Sametová revoluce střetem lidí se státní policií.
Začal boj proti režimu, který se postupně přenesl i na Děčínsko.

„V pátek 17. 11. 1989 jsem odpoledne přijel domů z vysoké školy z Liberce a věděl jsem, že se v Praze bude „něco" konat. Poslouchal jsem 
s tátou Svobodnou Evropu či Hlas Ameriky, a tak jsem už 
v sobotu dopoledne tušil, že to bude velké," vzpomíná nově zvolený senátor za Děčínsko Zbyněk Linhart s tím, že jako student vozil z Prahy na Děčínsko letáky, už jen proto, že tu chyběly informace.

Ředitel děčínské Základní školy Na Stráni Vít Průša si 
v té době dokonce psal podrobný deník. 22. listopadu 1989 si do něj poznamenal:

„Tyto dny musím zaznamenat! A pokud možno hodně podrobně.

Pátek večer jsem v TV uviděl a uslyšel (spíš jen uslyšel), že byla manifestace studentů, proti které zakročily policejní jednotky. V neděli jsem jel do Prahy. Na koleji byl leták. V pondělí ráno jsem šel do školy, ale škola nebyla. Fakulta vstoupila do stávky. No, a pak se to už rozjelo. Ve čtyři odpoledne jsme šli na nejmasovější demonstraci (200 000 lidí) na Václavák.

Demonstrace před výborem V republice to vře! Do stávky vstoupili všechny VŠ, hodně SŠ, umělci a inteligence. Ke stávkujícím se připojil některý tisk. Hned v úterý jsem vezl do Děčína štos prohlášení. Jako naschvál, když jsem vyšel z nádraží, šel proti mně průvod SŠ. Bylo jich hezkých pár stovek, spíš to šlo na tisíce."

Průša si psal deník i v následujících dnech, kam si mimo jiné napsal, že zpočátku měli lidé strach mluvit, ovšem po měsíci protestů, stávek a demonstrací jim na změně režimu nepřišlo už nic divného.

Z výpovědí oslovených osobností vyplývá, že největší problém byl nedostatek informací. O tom, co se děje 
v Praze, se lidé v regionu dozvídali často až se zpožděním.

Problém s informacemi byl hlavně v menších obcích, ovšem například v Kytlici měli přísun informací zajištěný od známých osobností.

„Párkrát jsme se sešli v kytlickém kině za účasti herců Řehoře, Horníčka, Fischera 
a dalších umělců. Uprostřed sálu jsme se sesedli a ti zna-lejší, tedy Pražáci, rokovali 
o současném dění, zatímco my místní jen tiše naslouchali. Hlavní zpravodaj o tom, co se 
v Praze děje, byl herec Miroslav Saic, který jako přímý účastník podával informace. O tom, co se děje v ulicích, o stávkách na divadlech," vzpomíná někdejší kytlický starosta a patriot Emil Sedláček.

Zdrojem informací bylo především rádio – Hlas Ameriky. Ten poslouchal například současný ředitel děčínského divadla Jiří Trnka.

Protesty proti špatnému ovzduší v listopadu 1989„Poslouchal jsem coby student děčínského gymnázia Hlas Ameriky s maminkou, kde bylo podrobné zpravodajství o tom, co se 17. listopadu děje v Praze. Takže už ten večer jsme doma věděli, že v Praze došlo k neobvykle drsnému zásahu policie. Tehdy se spekulovalo dokonce o ubití studenta. To se pak ukázalo v dalších dnech jako dezinformace, a proto se zpětně přikláním 
k teorii, že celá ta věc proběhla za režijního přispění tajných služeb. Tím vůbec nechci snižovat hodnotu toho lidského nasazení. Sami jsme na gymplu stávkovali, byl jsem takovým tahounem v našem prvním ročníku a nevynechal jsem taky jedinou demonstraci. Byl to fajnovej listopad 
a prosinec," zavzpomínal pro Děčínský deník Jiří Trnka.

Na mnoha místech Děčínska začala postupně pracovat Občanská fóra. Kromě Děčína to byl například Benešov.

„Po událostech 17. listopadu začalo v Benešově nad Ploučnicí pracovat Občanské fórum. Sídlí v budově zámku, kde má i vývěsní skříňku. Hlavním cílem je zlepšení ovzduší a životního prostředí. Vedou dialog s občany, ať už 
v kině, v zasedací síni městského národního výboru, nebo jednotlivě," píše se v kronice sousední Malé Veleně. K tomu dodává veleňský kronikář Jaroslav Dostál toto:

„A kdo se do OF dostával? Prakticky top byli lidé, kteří se nemuseli věnovat své práci, mohli se uvolnit na různá setkání OF. Tedy většinou vedoucí pracovníci. Ti se scházeli, diskutovali, zatímco ostatní, kteří měli pevnou pracovní dobu, museli pracovat," uzavírá Dostál.

Živou vzpomínku má současný trenér fotbalového Varnsdorfu Zdenko Frťala.

„V té době mně bylo 19 let 
a na 17. listopad si vzpomínám úplně přesně. Když všechno vypuklo, byl jsem akorát na vojně. Ten den i následující běh událostí mám stále v živé paměti."