Jako vložený do malebné polabské krajiny, stojící na skále 60 m vysoko nad Labem, se nachází hrad posledního loupeživého rytíře v Sasku.

Již někdy v 11. století nechali vystavět na tomto místě čeští králové hrad Ratný jako strážní a hraniční bod na místní části obchodní stezky. Společně s dalším hradem Neurathenem byl hlavním pevnostním prvkem ve zdejší krajině.

Ještě dnes nás hradní areál udivuje svými nevelkými rozměry a smělým řešením přímo na skále nad řekou.

Neklidní Berkové

Z roku 1261 pochází první písemná zmínka o vládci v prostoru dnešního Rathenu. Jeho jméno bylo Theodericus des Raden a papež Urban IV. ho jmenoval proboštem kostela Sv. Tomáše v Lipsku. Kolem roku 1300 česká knížata spravovala hrad jako své léno.

V roce 1361 předal císař Karel IV. práva na držení obou hradů (Alt i Neurathen) Petru z Michelsbergu. Latinsky zní císařský příslib takto: „Ambo castra ratny“.

Ještě roku 1400 je hrad svobodným panstvím rodu z Michelsbergu, ale již o šest let později jej Jan z Michelsbergu prodal Hynkovi II. Berkovi z Dubé. Díky své strategické poloze byl častým zdrojem válečných výprav a bojů a možná také díky činnosti neklidných českých pánů Berků z Dubé a Michalovic.

Lstivý plán loupeživého rytíře

Roku 1423 začíná zdlouhavý a krvavý boj kolem hradu Altrathen. Nejdříve obdržel Beneš, třetí syn Hynka Staršího, hrad s příslušenstvím, ke kterému tehdy patřily obce Rathewalde, Waltersdorf, Weissig a Prötzscha.

Beneš, jako všichni členové rodu z Dubé, byl neustále ve sporu s Bedřichem z Oelsnitzu, fojtem na hradě Königstein. Tak se roku 1426 zmocnil Bedřich hradu Rathen.

To si ale páni z Dubé nechtěli nechat líbit, a tak ho roku 1438 dobyli zpět. Jeden ze synů Beneše, Albrecht Berka z Dubé, pak držel rodovou pevnost po celý rok. Avšak roku 1439 přitáhl se svým vojskem zpět Bedřich z Oelsnitzu a páni z Dubé tím definitivně z Rathenu odcházejí. Po uzavření tzv. Chebské smlouvy byl definitivně roku 1459 předán pod saskou správu.

Poslední zde uváděný rytíř, Jan z Oelsnitzu, proslul v kraji loupežnými výpady, takže upadl roku 1466 nejvyšší měrou do nemilosti saského vládce. Proto byla proti němu vyslána, na příkaz saského kurfiřta Albrechta a jeho bratra vévody Albrechta z rodu Wettinů, trestná výprava a hrad byl roku 1467 obléhán.

Dobýt se jej podařilo až po dvou letech, a aby se nestal opět základnou loupeživých partiček, byl o dva roky později pobořen. Loupeživý rytíř Jan z Oelsnitzu však unikl z obležení a zkusil proto diplomatickou lstí získat svůj hrad zpět. Dokonce ho jeden čas využíval pro Maďarsko král Matyáš Korvín.

Tak se dne 7. února 1471 objevil loupežník Jan k výslechu u drážďanského dvora, ale jeho plány a naděje se nesplnily.

Novým majitelem se stává hostinský

Roku 1485 připadlo panství Rathen v průběhu saského dědického dělení na vévodu Albrechta, který se ho brzy zbavil, a v dalších staletích několikrát změnil své majitele.

Dlouhou dobu pak opuštěný a neudržovaný hrad ležel ladem, až téměř zanikl, stejně jako sousední Neurathen. Teprve drážďanský hostinský Eduard Seifert koupil v roce 1888 zbytky hradu a nechal hradní areál dostavět v novogotickém slohu. Některé budovy pak byly využívány jako restaurace.

Ze školicího střediska hotel

V následujících desetiletích byly při průzkumech v prostoru středověkého hradu učiněny rozmanité nálezy, staré části hradu byly přitom zachovány.

Dodnes je patrný tzv. „weinkeller“ s původní valenou klenbou a části stojící obvodové hradby jádra. Od té doby byl areál hradu využíván k různým účelům. Roku 1945 byl hrad Altrathen původnímu majiteli zabaven a předán socialistickému podniku sladoven v Drážďanech.

V polovině padesátých let objekt převzala státní banka NDR a vytvořila si zde prázdninové a školicí středisko. Hrad připadl roku 1991 nejdříve na Úvěrovou banku pro obnovu, od ní na Úřad pro správu národního majetku.

Roku 1995 jej koupili noví majitelé Oto Bantele a Petra Jäger a hrad upravili jako hotelové zařízení. Od roku 1999 se zde nalézá muzeum historie posledního loupeživého rytířského rodu.

Zpracoval Petr Šafránek