Kovářské řemeslo provází všechny živly: oheň, voda i vzduch. Připadám si jak v pekle. Obrovský žár z výhní i těžko popsatelný zápach tavícího se železa, to vše nás provází doslova na každém kroku v kovářské dílně podbořanské školy.

Právě tam u mistra odborného výcviku Michala Žádného jsem se na jeden den proměnil v žáka a u kovářského mistra si vyzkoušel základy tohoto černého řemesla.

Důležitý je výběr materiálu

Navlékám si speciální koženou zástěru a s Michalem si jdu vybrat železný prut. „Hlavní je výběr materiálu. Máme tu ocelový čtyřhran, ze kterého mi uděláš kramle, tedy jakousi skobu na trámy. Tím učni začínají a vlastně se na tom učí dělat základy kovářského řemesla.

Od kramle se totiž postupně naučí další věci,“ vysvětluje Michal. Ocelový prut dává do ohně. Výheň kovářské pece syčí. V ohništi je teplota kolem 1000 stupňů Celsia. Pomocí elektrického větráku šlehají plameny a nahřívají ocel.

„Až bude špička prutu zbarvená doběla, je to signál k vytažení. Potom ji přeneseš na kovadlinu, kartáčem očistíš a začneš kladivem tvarovat hrot. To vše se musí dělat opakovaně a rychle, aby rozžhavený prut mohl být tvarovaný. Jakmile začne chladnout a měnit opět barvu, musíš ho na chvilku opět dát do výhně,“ říká Michal a názorně mi předvádí, jak celý proces budu muset po něm zopakovat.

Kovadlina – srdce každé kovárny

Nasazuji si rukavice a sahám pro ocelový prut. Jeho mírně zbarvená špička začíná červenat. „Ne, ne, ještě to není ono. Barva špičky musí být od oka žlutobílá, teprve potom je prut připravený ke zpracovávání,“ vysvětluje.

Během chvilky už prut pokládám na kovadlinu, která je srdcem každé kovárny. Slouží kováři ke kování konkrétních výrobků. Kovadlina je vyrobena ze slitiny oceli. Základní vlastností kovadliny je houževnatost a tvrdost, což umožňuje kováři kovat výrobky bez poškození kovadliny nebo opracovávaného materiálu.

Důležitý je druh kovadliny, kterou kovář používá, a také její usazení, které se provádí doslova na míru danému kováři. V Čechách je nejvíce rozšířena štýrská kovadlina.

Chce to velkou sílu při opracovávání

Zatímco levou rukou přidržuji nahřátý prut, pravou bouchám kladivem na hranu čtyř hranu. „Dej tomu větší sílu. Neboj se toho. Chce to tvrdě bouchnout,“ říká kovářský mistr. Mé počínání s úsměvem sledují ostatní učni, prváci. „Začátečníkovi trvá naučit se vytvarovat hrot kramle tak týden, ten šikovnější se to může naučit dokonce i během jediného dne,“ konstatuje Michal.

Já bohužel budu asi jiný případ. Špička se mi pod náporem kladiva mění v neurčitý zakřivený tvar. „Prut ti začíná chladnout. Dej ho zpět na výheň,“ radí Michal. Poslouchám. Přistupuji opět k ohni. Opatrně pokládám k rozžhavenému kovářskému uhlí ocelový prut. Dívám se do šlehajících plamenů. Člověk by měl touhu si na rozžhavené uhlíky sáhnout.

Kramle je pro začátečníky

Opět jdu ke kovadlině. Pod úhlem asi patnácti stupňů bouchám kladivem na hranu hrotu a přitom otáčím prutem. Ruka bolí. Těžké kladivo dělá své. Cítím napnuté svaly. Konečně první špička dokončena. Budoucí kramle nyní čeká lázeň, ochlazení ve studené vodě. Poté jde na řadu druhá strana prutu.

I tam bude zapotřebí vytvarování a posléze zatočení špičky tak, aby kramle coby skoba mohla být použita jako spojovací část ke trámům. „Výroba kramle je pro začátečníky nejjednodušší a přitom se na ní studenti naučí nejzákladnější věci kovařiny,“ vysvětluje Michal Žádný.

Málokteré řemeslo se může pochlubit takovou bohatou tradicí, jako je kovářství, které patřilo k nejstarším řemeslům a je označováno dodnes za černé řemeslo. Již od svých počátků mělo kovářství významné postavení mezi řemesly a některé dochované předměty jsou dnes svědectvím vyspělosti předchozích civilizací a jejich způsobu života. Prvopočátky kovářství sahají až do 3. tisíciletí př.n.l., do oblasti Mezopotámie.

Kovář byl v minulosti i felčar

Život na vesnici byl dříve bez kováře zcela nemyslitelný a někteří z nich zastávali dokonce i funkci tamního felčara. Kovář často sloužil i jako vesnický zubař! V současné době je kovářství především uměleckým řemeslem. Zároveň ale nastává období určitého návratu k oceňování ruční řemeslné práce. Svědčí o tom obliba těchto výrobků, stejně jako stoupající zájem o restaurování starších užitkových i ozdobných kovaných předmětů.

O tom, že kovářské řemeslo nestárne, svědčí i stále větší zájem z řad studentů věnovat se vedle zámečničnictví i kovařině. Šikovný kovář dokáže z kovů, jejichž přetváření a spojování vládne, vyrobit téměř vše, co si usmyslí.

Limitován je především velikostí a vybaveností své dílny, které někdy nemusí dostačovat například při požadavku na rozměrnou bránu a podobně. Mezi nejpopulárnější kovářské výrobky pak patří jednoduché i točité schodiště, zábradlí, ploty, brány a okenní či vchodové mříže.

Průměrná mzda uměleckého kováře byla v loňském roce 19 400 korun za měsíc, pohybovala se v rozmezí od 13 000 do 24 800 korun měsíčně. Mnoho uměleckých kovářů si zakládá své vlastní živnosti.