Kynologové se přou s laiky, zda zakázat chov psích plemen zvaných bojová, jak k tomu přistoupili v některých zemích západní Evropy. Někteří lidé volají po zákazu těchto plemen, mezi něž patří například rotvajleři, pitbulteriéři či někteří molosové, protože se domnívají, že tato zvířata jsou nebezpeční zabijáci. Kynologové však oponují – žádný pes se nenarodí zabijákem, toho z něj udělá až člověk.

Zkušený kynolog z Děčína Břetislav Šváb tvrdí, že bojová plemena neexistují. Atraktivní a poměrně vzácné rasy psů toto přízvisko dostaly jen z obchodních důvodů. „Lépe se samozřejmě prodá pes, o kterém budu tvrdit, že je bojovný, neohrožený ochránce majetku i svého pána, že to má v genech a nepotřebuje žádnou výchovu. To je samozřejmě naprostý nesmysl,“ tvrdí Šváb. Sám je ostře proti zákazu chovu některých plemen. „Připadá mi to jako rasismus. Kdo by určil, které plemeno chovat a které ne?“ ptá se Šváb. Zlým a útočným se totiž může stát stejně tak jezevčík, jako americký buldok.

Každý pes by měl být vychován. Jinak veden je však policejní pes či pes určený k ostraze majetku, než domácí mazlíček. Základní návyky by však měli mít všichni.

„Musí vědět, že nikdy nesmí zaútočit proti svému pánovi nebo rodinným příslušníkům. Existuje povel fuj a na ten by měl umět reagovat každý pes. Jakýkoliv pokus upotřebit zuby, byť ve hře, musí být už od štěněcího věku potlačen,“ vysvětluje Šváb.

Psi vedení k ostraze jsou tvrdí. „Ve služebním postupu se pes používá jako mírnější prostředek těsně před výstřelem, razance jeho zákroku je pak skutečně tvrdá,“ říká Šváb. Dobře vychovaný pes ale bez povelu svého pána nezaútočí.

Vidí-li člověk například českého fouska, projde kolem něj bez povšimnutí. Úplně jinak se však chová, potká-li psa tzv. bojového plemene. „Strach z něho přímo vyzařuje, mnohdy se začne chovat zbrkle, vyplašeně, mává rukama. Může tak nevědomky učinit pohyb, na který je pes vycvičen, a ten zaútočí,“ vysvětluje Šváb. Doporučuje proto chovat se ve styku se psy zcela klidně.

Zprávy o psech, kteří napadli člověka, bývají podle Švába mnohdy nadnesené.

„Vždycky bychom se měli ptát, proč to pes udělal. Buď kdosi narušil jeho teritorium, nebo se choval tak, že psa rozdráždil. Pes samozřejmě může zaútočit zdánlivě bezdůvodně, ale i to je vina jeho majitele,“ vysvětluje Šváb.

Agresivním se totiž stává pes, který je izolován od rodiny a nemá kde získat sociální návyky. Vztekle se chová i takový, jenž je celý den zavřený v bytě a nemá možnost seznámit se s okolím. Pak ho může vyplašit i dítě na tříkolce a on v přirozené obavě zaútočí. „Jestliže ale se psem jednám jako se členem rodiny, všude ho beru s sebou, můžu si být jistý, že útočný nebude. Znám totiž jeho nálady a dovedu je potlačit. Na procházku do parku si rozhodně s sebou nevezmu psa, který je od mala veden k tomu, aby za plotem chránil můj majetek,“ říká Šváb.

Ve své praxi se nesetkal se zlým psem. „Dostávám na převýchovu zvířata, která pokousala kde koho, dokáži je zvládnout a převychovat. Ještě se mi nestalo, že by pes, označený za nebezpečného a kousavého, musel být utracen,“ tvrdí Šváb. Převychovaného psa ale nevrací do původního prostředí, dává ho lidem, kteří jej dokáží zvládnout.