Kdyby se Martin Zíka před zhruba čtyřmi roky nepřestěhoval z Podmokelské ulice v Děčíně do klidné čtvrti pod nemocnicí, při hovoru by byl zřejmě nervózní, pokašlával by a neustále opakoval otázku: „Cože, co jste říkala?“ Každodenní rachot z ulice, kudy denně projedou tisíce aut, by ho asi připravilo o dobrý sluch. „Bylo to hrozné, drnčely i tabulky v oknech, větrat jsme mohli jen v noci,“ vzpomíná na šestileté bydlení v Podmokelské Martin Zíka.
V době, kdy se uvažovalo o výstavbě nedaleké Hypernovy zjišťoval, jak je to s limity hluku i emisí v ulici. Už tenkrát byly mnohonásobně překročené. Předpokládal, že s výstavbou Hypernovy neklesnou, ba naopak. „Tehdy jsem obcházel lidi v ulici s peticí, aby podepsali, že Hypernovu nechtějí, aby začali jednat, neměli zájem se nějak aktivně zapojit, petici ani nepodepsali“ říká Zíka. Odmítali ho s tím, že je to od něj hezké hájit jejich zájmy, ale oni vlastně ani nemají zájem něco řešit.
To se stalo impulsem pro to, aby se muž, pokud si chtěl zachovat zdraví psychické i tělesné, přestěhoval. „Vůbec nechápu, jak lidi můžou ten neustálý hluk a smrad z aut vydržet. My jsme tehdy bydleli ve druhém patře a ti z nižších podlaží na tom museli být ještě hůř než my,“ diví se ještě dnes. Dodává, že vůbec nerozumí tomu, proč lidé nepožadovali a dodnes nepožadují nějaké kompenzace.
„Mají na to plné právo, mohli by chtít protihluková opatření, třeba plastová okna. Troufám si tvrdit, že jsou už otupělí a možná právě z toho rámusu a pachu,“ říká Zíka. Podle něj nebyla a není vůle města jim pomoci. „Na druhou stranu to ale vlastně ti lidé asi řešit nechtějí,“ dodává jedním dechem.
Obchvat města, Ten je podle něj jediným východiskem, jak lidi zbavit hluku z automobilové dopravy. „Nebo bych jim poradil, aby, mají-li kam, z Podmokelské ulice utekli, nejlépe směrem ven z města,“ říká.
