Ten člověk krvácí a ten je v bezvědomí. To byly věty, jichž se hrozili lidé při testu Deníku u děčínského obchodního domu Korál. Mnozí však přešli bez povšimnutí, bez jakéhokoliv náznaku zájmu, zda je to pravda, či nikoliv.

„Pomoc poskytnout umíme, ale nebudeme se tu předvádět,“ zněla nejčastější odpověď těch, kteří odmítli rozhovor.

Lidem, kteří nebyli lhostejní, a zřejmě by nebyli ani pokud by šlo o realitu a nikoliv jen o test, předváděly první pomoc studentky třetího ročníku Střední zdravotnické školy v Děčíně Eliška Holubcová a Lucie Kalinová.

„Je to zcela běžné, že lidi nepomůžou, samy nevíme, jak bychom se zachovaly, kdybychom byly takto překvapeny,“ shodly se sedmnáctileté dívky. Zásady první pomoci však měly v malíku a kolemjdoucím ochotně vysvětlovaly a názorně ukazovaly, jak pomoc poskytnout. „Zachovejte chladnou hlavu, to je první pravidlo při poskytování první pomoci,“ upozorňovaly.

S tím souhlasí i lékař děčínské rychlé zdravotní služby Augusto Camargo. „V první řadě by měl ten, kdo chce pomoci, zjistit, zda zraněný dýchá. Pak okamžitě přivolat odbornou pomoc. Než ta dorazí, může se pokusit i o základní úkony. Ale vždy velmi opatrně, aby zraněnému či člověku v bezvědomí ještě víc neublížil,“ vysvětlil lékař. I on má zkušenosti s tím, že lidé pomoc neposkytnou. „Je to lhostejnost, ale i strach třeba z krve, strach z toho, že je bude někdo popotahovat za špatně poskytnutou pomoc a také jsou lidé v tomto směru poměrně nevzdělaní,“ tvrdil Camargo.

Vědomosti o první pomoci lidé neumějí použít v praxi

Bezvládná Anča, dva redaktoři Deníku s fotoaparátem i videokamerou a dvě budoucí zdravotní sestry Eliška Holubcová a Lucie Kalinová ze Střední zdravotnické školy v Děčíně. To byla sestava, jež se snažila lidi procházející kolem obchodního domu Korál v Děčíně přimět k záchraně lidských životů. V mnoha případech marně.

„Dejte pokoj, sotva dýchám, jsem na infarkt a sám potřeboval bych první pomoc,“ odbýval redaktory postarší muž.

Další lidé poté, kdy se k nim přiblížil redaktor s diktafonem, zrychlili krok. Ti odolnější vydrželi několik záludných otázek, ale byli velmi ostýchaví, když měli své dovednosti předvést na figuríně, odmítli. Většina z nich by raději přivolala záchranáře. Na člověka v bezvědomí či krvácejícího by ani nesáhli.
„Kdybych viděl jak se někdo skácel k zemi, tak bych přivolal lékaře, ale první pomoc poskytnout neumím. Spoléhal bych na to, že se toho ujme někdo jiný,“ přiznal jeden z kolemjdoucích, který nechtěl sdělit své jméno. Stejně uvažovala devětapadesátiletá Božena Hikyšová. Ta by sice pomoc urychleně přivolala, ale pak by se prý v mdlobách skácela k zemi. „I když poskytnout první pomoc bych možná zvládla, zatím jsem to naštěstí zkoušet nemusela,“ dodala žena. A protože si nebyla jistá, jak pomoci člověku v bezvědomí či krvácejícímu, požádala o radu obě studentky Střední zdravotnické školy. Ty jí to ochotně předvedli na figuríně zvané Anča. Praxi mají ze školy. Obě se však shodly, že samy nevědí, jak by opravdu reagovaly, kdyby měly zasahovat ve skutečnosti. „Myslíme si, že většina lidí základní znalosti o první pomoci má, ale neumí je v praxi použít. Navíc při resuscitaci se každou chvíli mění postup. Teď je správně třicetkrát zmáčknout hrudník a dvakrát vdechnout do úst postiženého,“ vysvětlila děvčata.

Pětačtyřicetiletý řidič autobusu Jirka se sice styděl zafoukat do Anduly, ale odpověděl na všechny otázky bez chyby.

„Poskytnutí první pomoci máme v malíku. Každý rok nás firma důkladně testuje při školení řidičů,“ vysvětlil.

Nejlépe si vedl Petr Příhoda, šestapadesátiletý podnikatel z Děčína. Své odpovědi ihned předvedl v praxi a vypadalo to, že to s figurínou nedělá poprvé. Bravurně zastavoval krvácení i resuscitoval, stejně tak jeho manželka. Ta má ovšem s poskytováním první pomoci nepříjemnou zkušenost. „Před asi čtyřmi lety mi zkolaboval kamarád, pokusila jsem se ho oživit, ale bez úspěchu. Později jsem se dozvěděla, že ani odborná pomoc by mu již nepomohla. Zemřel na rozsáhlý infarkt,“ popsala svízelnou situaci Jaroslava Příhodová.

Lidé si také vzpomněli na stabilizovanou polohu, na to, že by měli zkontrolovat, zda člověk v bezvědomí nemá zapadlý jazyk, či zda ho nedusí zvratky.
Za zády děčínského elektrikáře Zbyňka, který popsal první pomoc téměř dokonale, nakukoval zvědavě sedmdesátiletý důchodce. „Já už bych to dneska neudejchal,“ řekl smutně děda, při položení první otázky.

Celou akci zakončil kolemjdoucí kuchař Pavel praktickou větou: „První pomoc by měla být taková, aby nebyla zároveň pomocí poslední.“

Alice Klaubenschalková

Michaela Hlinková

Aleš Sisel