Dnes dvaačtyřicetiletý Marcel Hrubý se rozhodl sloužit církvi a svůj osud svěřil do rukou Božích. Už jako dvacetiletý mladík pochopil, že chátrající kostely a kostelíky na Děčínsku i v sousedním českolipském regionu k životu neprobudí jen samotná víra. A tak se pustil do jejich záchrany. S nadšeným odhodláním.

„A také s žadoněním o každou korunu. Získávat další nadšence, kterým nebude zatěžko obětovat část prázdnin nebo dovolené zednickým nebo dalším pracím, to nebyl problém. Těžkosti nastávaly, když jsem měl o potřebnosti záchrany takových polorozpadlých svatostánků přesvědčit kohokoli, kdo měl přikývnout na uvolnění peněz nebo dát k obnově dotyčného objektu souhlas,“ vybavuje si začátky záchranné mise muž, který snad častěji, než církevní šat, zatím oblékal a obléká montérky.

Růžová, Srbská Kamenice, Kerhatice, Malá Bukovina a nebo třeba Markvartice, Verneřice, Horní Habartice – je to jen dílčí výčet staveb, které se zachránit podařilo a nebo jejich obnova k dalšímu zachování pro budoucí generace směřuje. Marcel Hrubý raději mluví spíš o zásluhách druhých. Velebí ochotu a nezištnou pomoc stovek dobrovolníků, kteří se za uplynulých dvacet let sjížděli z různých koutů na sever Čech, aby tady vytrhli svatostánky ze zkázonosného nezájmu.

„Už se nám podařilo udělat krovy. Teď zrovna parta studentů odkopává zeminu podél zdí, kterými vzlíná do kostela vlhkost.“ Tyhle a podobné odpovědi sděluje vždy s nadšením. Věří, že tomu tak bude i u staveb, jejichž záchrana ještě není dokončeným dílem.

„Na to handrkování o peníze jsem si zvykl. Vždycky jsem se snažil kromě obecních a státních prostředků shánět i dary z českých a moravských a také z mnohých farností v Německu. Za ta léta to byla docela slušná suma. Peníze se samozřejmě dařilo získávat také prostřednictvím dotací. Ale financování všech takovýchto oprav je stálým problémem,“ tvrdí.

Nejsou to slova zoufalství ani ztracené naděje. Jen jakýsi postesk. Bohužel, našli se i lidé, kteří s pocitem úřední moci a svěřených veledůležitých razítek místo vstřícnosti zahrozili pokutami, že právě na tom a tom svatostánku nepostupoval v souladu s všemohoucím zákonem. Protože není zřejmě viníkem ten, kdo dopustil zničení, ale ten, kdo se pokouší zachraňovat.

„Možná mi s přibývajícími roky tyhle nekonečné dohady ubírají sil stále více. Snad už stokrát jsem zauvažoval, že tohle záchranářské snažení vzdám. Ale pak si řeknu, že ještě alespoň tohle dokončím. A mezitím vyvstane potřeba pomoci jinde. Tak se zase pustíme do dalšího díla,“ rekapituluje církevní administrátor .

Naštěstí je stále dost lidí, kteří si práce Marcela Hrubého váží. Patří k nim i generální vikář litoměřického biskupství Karel Havelka. „Zejména na Děčínsku byla spousta kostelů ve zbědovaném stavu. Podařilo se je zachránit a zase ožily. Neslouží jen k bohoslužbám, ale staly se i místy společného setkávání lidí. Myslím, že je to i velkou zásluhou pana kolegy Hrubého a lidí, které dokázal svým nadšením získat,“ říká církevní hodnostář.