Nedokáže pochopit, jak může být pro některou hospodyňku nervákem upečení osmi či deseti druhů vánočního cukroví.

Sama jich totiž letos zvládla šedesát. Přitom si nikdy žádné velké plány nedělá. Prostě se v mikulášském týdnu rok co rok pustí do pečení.

„Vážně, nikdy nevím, jak to mé snažení dopadne. Tedy, alespoň co se konečných počtů druhů týče. Klasicky začínám vanilkovými rohlíčky, postupně přijdou na řadu pracny, ořechy, vykrajované druhy z lineckého, pak mandlového, rozinkového a dalších těst. No a nakonec, když je všechno hotové a nazdobené, tak začnu počítat,“ říká s úsměvem paní Maruška z Děčína, které děčínský Deník musel slíbit, že nezveřejní její celé jméno, aby nevyšlo najevo, že má něco společného s autorem těchto řádek.

Neopomene připomenout, že kdysi, když ještě chodila do zaměstnání, žádné rekordy v pečení cukroví také nelámala. Ale obvyklých bylo alespoň patnáct druhů.

„Pekla jsem většinou v noci a bývalo to dost hektické, protože pak jsem samozřejmě musela do práce. Později jsem si už ale kvůli cukroví brala pár dnů volna. A v posledních letech si to pečení docela užívám,“ dodává.

Její cukrománie bývá i terčem ironických poznámek nejbližších členů rodiny.

„Jo, takové pracny nebo rohlíčky či plněné ořechy vytažené z mrazáku ke kávičce v srpnu jsou náramným pochutnáním,“ chválí dobroty zeť Honza.
Vnuk Honzík moc nechválí, protože baští raději maso. Toho kdyby babička uměla napéct šedesát druhů, to by si liboval.

„Samozřejmě se snažím každé Vánoce sáhnout po nějakých nových receptech. A ty poznámky rodiny moc nevnímám. Už vloni, to bylo padesát druhů, jsem všem vyhrožovala, že se na pečení vykašlu. Myslela jsem to tak vážně, že jsem napočítala letos už šedesát druhů. Je to takové moje potěšení. Zvláště poté, kdy se začaly nabízet nejrozmanitější možnosti zdobení, polev a krémů, “ říká paní Maruška.

A rodině zatím radši nevyhrožuje. Pak by třeba příští rok už těch druhů bylo zase o pár více.