Jsou v Ústavu sociální péče ve Staré Olešce jedním z pěti párů, které získaly takzvané chráněné bydlení. Museli ale nejprve svým dlouhodobějším partnerským vztahem prokázat, že nejde jen o nějaké pomíjivé citové vzplanutí. Teprve pak vedla cesta Pavlíny Hyrmanové a Rudolfa Janečka do společného bytu.

„Zrovna včera jsem prala a mám tam roztažený sušák s prádlem,“ špitne mladá žena na omluvu před pozváním do bytu. Prostory, kde se svým partnerem žije, jsou stísněně útulné. Pokojíku vládne pořádek svědčící o pečlivosti ženských rukou. „Když mám volnou chvilku, tak se posadím tady a mám o zábavu postaráno,“ vykročí do rohu ke stoku a ze šuplíku vytahuje rámeček s nedokončenou výšivkou. „Je moc šikovná,“ chválí svoji vyvolenou Ruda. Když se řeč stočí na to, kdo má v jejich vztahu hlavní slovo, oba shodně tvrdí, že se vždycky dokáží domluvit. Nebo skoro vždycky. Občas se pokojíkem rozlehne smích, ke kterému se svým trylkováním přidává pár andulek v kleci nad televizorem v obývákové stěně. „Ale samozřejmě, že se mezi nimi čas od času objeví nějaký mráček. To pak tady děláme takové vrbičky, které musí všechny ty postesky vyslechnout a nebo někdy i smírčí soudkyně,“ poznamenává s úsměvem ředitelka ústavu Dagmar Vaňková.

Pavlína se tváří, že právě nic neslyšela a dál se věnuje dokončování parádní výšivky. Mohl by to být docela pěkný vánoční dárek, ale ještě neví, jestli dílko stihne včas dokončit. Ruda oznamuje, že už se zdržel dlouho a musí zpátky do kuchyně, kde pomáhá zvládnout mytí nádobí i další práce. Žijí skoro podobně a přece jen jinak, než ostatní páry. Jiné rozměry má i běžné trápení v tom jejich „trošku jiném světě“. Ale platí to i o prožívaném štěstí. Může být neskonalé i v takovémto bytečku.