S přívěsnými vozíky nebo s náklady jablek a dalšího ovoce přímo ve vozidlech tam přijíždějí nejen místní zahrádkáři, ale i lidé ze vzdálenějších míst.
„V některých dnech je to až několik desítek metráků ovoce. Někdo chce mošt a počká si na jeho vylisování. Další si chtějí pochutnat na domácí pálence. Dodají si surovinu a pro hotový mok se vrátí nejdříve tak za dva, ale spíše za tři měsíce,“ vysvětluje majitelka palírny Radka Kotoučová. Před několika roky, zrovna když byla s nejmladší ze tří dcer na mateřské, se rozhodla vyměnit kantořinu za podnikání v palírně. Než ale z destilační kolony vytekl první litr voňavé pálenky, musela se společně s manželem obrnit velkou trpělivostí.
„Bylo to hodně starostí, optimismus střídala skepse. Zakázek kvůli neúrodě ovoce nebylo moc a tak přicházely i chvíle, kdy jsme chtěli všechno zabalit. Nakonec jsme trable překonali a snad už to podnikání bude příjemnější, než ještě před časem,“ tvrdí Jan Kotouč. Sám podniká v ekonomickém poradenství. Postavením palírny, která se teď rozrůstá o další nové zázemí pro uskladňování tanků s kvasícím ovocem a umístění další vybavenosti, si splnil svůj dávný sen.
„Uvrtal mě k tomu, abych se stala majitelkou, ale on sám je pracovitým zaměstnancem, takže zase nemám až tolik důvodů si stěžovat,“ říká na adresu manžela s úsměvem paní Radka.
Koloběh starostí spojených se zpracováním ovoce i rodinné povinnosti se jí zatím daří zvládat bez větších problémů. Palírnu totiž Kotoučovi vybudovali v bočním traktu rodinného domku. Je v práci a zároveň doma.
„Svodům svého podnikání jsem skutečně nepodlehla. Kvalitu pálenky prozrazuje hlavně její vůně a k ochutnání mi stačí pár kapek. Rozhodující je, aby spokojení byli naši zákazníci nebo hosté,“ připomíná žena, která se z kantorky stala páleničářkou. Takové je totiž češtinářsky správné pojmenování její nové profese.