Zatím v děčínském okrese chybí jen asi čtyři praktičtí lékaři. Zakrátko by se však situace mohla stát doslova tragickou.
„Praktičtí lékaři jsou ve valné většině starší padesáti let, ordinují dokonce i starší sedmdesáti let. Pokud by se některým něco stalo, nebo se rozhodli odejít do důchodu, nemáme náhradu,“ řekla předsedkyně děčínské lékařské komory Alena Sellnerová.

A bude hůř

Jako příklad může sloužit ordinace v Děčíně, kde lékař zemřel. Většinu pacientů si sice ostatní praktikové rozdělili, ale asi tři stovky jsou i nadále bezprizorní a svého stálého lékaře nemají. Těm by měla v hledání pomoci pojišťovna nebo krajský úřad.

Existuje projekt

Mladí lékaři na místa praktických doktorů nepřicházejí. Nepomohl ani projekt, jenž společně se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, svazem všeobecného lékařství a asistenční službou komora vypracovala. Do projektu se mohli přihlásit lékaři, kteří mají zájem provozovat praxi soukromého lékaře. „Lékař, který dokončí vysokou školu, musí na praxi do nemocnice a pak potřebuje další školení, aby získal atestaci a pak licenci,“ vysvětlila Sellnerová.
Na projekt doškolování přispěla i evropská unie ze svých strukturálních fondů. Mezi lékaři však o projekt není zájem. Podle Sellnerové buď zůstávají v nemocnici jako odborní lékaři, nebo velmi často odcházejí do zahraničí, kde jsou lépe finančně ohodnoceni.
Navíc doba, za kterou mohou získat samostatnou praxi coby praktičtí lékaři, trvá i se studiem vysoké školy až deset let. Po vysoké škole totiž musí ještě čtyři roky získávat praxi pod dohledem zkušených kolegů.
V kartotékách praktických lékařů by mělo být asi patnáct stovek pacientů, mnohde je to ale o mnoho víc.
„Já si držím zhruba stanovený počet, pokud bych měl pacientů více, nemohl bych se jim zodpovědně věnovat. A to nechci,“ poznamenal děčínský praktický lékař Tomáš Milič. Nové pacienty proto přijímá jen výjimečně a zpravidla jsou to jen příbuzní pacientů, které již ošetřuje. I když má pacientů přiměřeně, přesto v čekárně jeho ordinace je stále plno.
Ordinace jsou plné i proto, že lidé v Česku chodí často k lékaři. V evropské unii je to osmkrát ročně, v Česku třináctkrát.