Kliknutím zvětšíteKdyž československý prezident Edvard Beneš vystoupil 25. listopadu 1941 s projevem (vysílaným do protektorátu) na zasedání československé státní rady v Londýně, zazněla v tomto projevu mimo jiné i následující slova:
„Ta nacistická zvěrstva, ty šílené teroristické popravy, ty gestapácké tortury a prušácké vládní metody – se vší tou pomocí, které jim ten nepatrný hlouček našich quislingů poskytuje v takzvaných českých novinách – to je úžasně výmluvné a krásné svědectví, dané našemu hrdinnému lidu, celému národu a celé naší odbojové akci. Jak jsem řekl, doma je fronta, fronta hlavní, a také tam teče krev. Ale to je krev, ze které roste nový, svobodný život národa a státu.“
Beneš hovořil o vlně teroru, kterou v protektorátu zavedl okamžitě po svém nástupu nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Nepřehlédnutelná však byla i slova o českých kolaborantech, pro něž Beneš použil termín: naši quislingové. Ano, už v té době bylo jméno Quisling symbolem vlastizrádce a kolaboranta s okupanty. Že se tak stalo, za to mohl právě Vidkun Quisling, celým jménem Vidkun Abraham Lauritz Jonssøn Quisling. Norský důstojník a fašistický politik, který se (podobně jako jeho ideový český souputník Emanuel Moravec) shlédl v hitlerovském Německu.
Quisling jako Moravec
Quislingova předválečná kariéra opravdu v mnohém připomíná tu Moravcovu. V roce 1911 zahájil úspěšnou kariéru v armádě, v letech 1918 až 1921 byl vojenským atašé v sovětském Rusku a ve Finsku. V Rusku v té době pobýval také Emanuel Moravec, původně svobodník rakouské armády, který v roce 1915 přeběhl nejdříve na srbskou stranu a později se stal příslušníkem československých legií na Rusi.
Oba muži také po skončení války nasměrovali svou ctižádost k politice. Quisling začal pracovat jako diplomat pro Společnost národů a v letech 1927 až 1929 byl diplomatem v Moskvě a v letech 1931 až 1933 působil jako norský ministr obrany.
Moravec sice zůstal kariérním důstojníkem, současně se však začal blízce přátelit s prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem a na jeho popud sepsal rozsáhlé vojensko-politické dílo Obrana státu, vydané v roce 1934, v němž se zabýval obranou Československa ze širších mezinárodních hledisek.
Po roce 1933, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, se u obou mužů, Quslinga a Moravce, projevil další společný rys: obdiv k autoritářským režimům, v němž oba viděli východisko z hospodářské krize, která v první polovině 30. let sužovala Evropu.
Quisling se shlédl v Hitlerově nacionalistické straně NSDAP, se kterou německý vůdce dosáhl funkce německého kancléře, a založil v Norsku její obdobu, nacionalistickou antidemokratickou stranu Nasjonal Samling (Národní sjednocení), která získala ve volbách v roce 1936 téměř 50 tisíc hlasů. Za své přijal názory o nadřazenosti germánské rasy a o slovanské zaostalosti, sepisoval také teorie o roli Židů za ruské revoluce. Svou ideologii opíral podobně jako Hitler i o germánskou mystiku, zejména severskou mytologii, jejíž popis si upravoval tak, aby z ní vytvářel paralelu pro svou dobu.
Moravec sice v nacistickém Německu spatřoval v té době správně hlavní nebezpečí pro existenci samostatného svobodného Československa, ale jinak pozitivní náhled na fašistické a nedemokratické režimy s Quislingem sdílel; jeho vzorem byl zejména vůdce fašistické Itálie Benito Mussolini.
Po okupaci
Jak v případě Quislinga, tak v případě Moravce Němci po okupaci jejich země (ke vpádu Norska došlo v polovině dubna roku 1940, tedy zhruba rok a měsíc po zabrání Československa, Norsko kapitulovalo po dvouměsíčních bojích 10. června 1940, pozn. red.) správně přečetli charakter obou mužů a rozhodli se využít jejich ctižádost ve svůj prospěch.
Oběma nabídli ještě v roce 1939 návštěvu Německa - Moravec absolvoval spolu s několika vybranými českými novináři pečlivě připravenou okružní jízdu, Quisling zase využil v létě 1939 pozvání nejvyšších nacistických pohlavárů včetně Hitlera k osobnímu setkání v Berlíně.
Oba muži poté začali přesvědčeně hájit německou politiku, i když jejich motivace se trochu lišila. U Moravce hrála vedle jeho ctižádosti i roztrpčení na předmnihovským a pomnichovským vývojem velkou roli zřejmě i úleva, že ho Němci nezatkli, jak se zprvu obával. Quisling naproti tomu od začátku počítal s tím, že Hitler bude jeho výtah k moci: už po vypuknutí druhé světové války začal prosazovat politický názor, že by se Norsko mělo stát německým protektorátem, a při dubnové invazi provedl puč s cílem uchopit v Norsku moc do svých rukou, přičemž doufal v Hitlerovu podporu.
Trochu se přepočítal – Hitler do vrcholných funkcí v okupovaných zemích počítal s říšskými Němci, a tak tomu bylo také v Norsku, kde se novým říšským kancléřem stal Josef Terboven. Ten se zodpovídal přímo německému vůdci, a Quislingovi nezbývalo než se podřídit.
Na druhé straně se mohl on i jeho strana Národní sjednocení aktivně podílet na ničení všech atributů demokratického státu, a také to dělal – ještě před jeho jmenováním norským premiérem byly v Norsku zavedeny protižidovské zákony, došlo k zákazu svobodného tisku, v září 1940 dal Terboven zakázat v Norsku všechny strany kromě Národního sjednocení, čímž skončil norský parlament, a stejný osud čekal i norské nezávislé soudnictví. Quisling také mohl začít stavět vlastní vojenské jednotky.
Loutkový premiér
Během roku 1941 pracoval Quisling na nové ústavě a připravoval novou vládu. Tu Němci zavedli jako loutkový režim 1. února 1942 a Quislinga jmenovali jejím premiérem, jímž zůstal až do konce druhé světové války.
„Quislingova pozice je popisována jako něco mezi šéfem státu a premiérem. Ve skutečnosti z něj bude loutka uplatňující pod omezenou pravomocí pravomoci subdiktátora. Němcům vyhovuje vládnout Norsku prostřednictvím loutky, ačkoli to nikoho neoklame – Nory, okolní svět, dokonce ani Němce samotné,“ napsal v reakci na Quislingovo jmenování ironicky britský deník The Guardian.
„Je směšné předpokládat, že svět zaujme předstírání, že Norsku dostává domácí vládu, nebo očekávat, že se neutrálové budou k této vládě chovat s jakýmkoli respektem. Skutečnost, že se Quisling má stát norským premiérem, bude všude sloužit jen jako důkaz, že si nacisté zoufají nad svým vítězstvím nad norským lidem. Od Pekingu po Norsko svět ví, že to je loutka. Quisling už také svým krajanům vyhrožuje. ‚Norský lid,‘ říká, ‚potřebuje přísného učitele‘, který jej důkladně zná a dokáže ho naučit národní ‚kázni‘. Quisling může uzavřít mír s nacistickým Německem, jehož bajonety ho podporují, ale ne se samotným Norskem,“ napsal deník týž den ve svém úvodníku.
Guardian se nemýlil. Když Německo 8. května 1945 kapitulovalo, přihlásil se Quisling následujícího rána sám na policii. Snad doufal ve shovívavost, byl ale zatčen a následně obžalován z vlastizrady. Během procesu mu byl odepřen přístup k jeho osobním dokumentům, a tak je nemohl při své obhajobě použít.
Rozsudek byl vynesen 10. září. Quisling byl uznán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen k trestu smrti. Jeho odvolání zamítl 13. října 1945 Nejvyšší soud. Dne 24. října 1945 v půl třetí ráno byl Vidkun Quisling za vlastizradu zastřelen.
41
Volný čas
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
